#5 Co když je vaše diagnóza to nejlepší co se vám kdy stalo?

Dnes o tom, jak ta největší trápení často nastartuji pozitivní životní změny a proč je vaše diagnóza možná to nejlepší, co se vám kdy stalo.

Dnes si povíme o tom, jak největší problémy často vyvolávají pozitivní životní změny a proč může být vaše diagnóza tou nejlepší věcí, která vás kdy potkala. Dnešní díl začnu citátem z knihy Mýtus normálnosti od Gabora Mateje. Je to část jeho rozhovoru s Evou Enslerovou, úžasnou autorkou, aktivistkou a také ženou, která přežila rakovinu.

Nemoc není jako věc. Je to tok energie. Je to proud. Je to evoluce nebo devoluce, ke které dochází, když nejste bdělí a propojení a trauma v podstatě ovládá váš život. Myslím, že je takovou chybou identifikovat ji jako věc, protože to z ní dělá tvrdou záležitost, když je to ve skutečnosti mnohem více psychologický, duchovní, emocionální stav.

Co kdybyste se při onemocnění nenacházeli ve stádiu nemoci, ale v procesu a rakovina, stejně jako zlomené srdce nebo získání nové práce či nástup do školy, byla učitelem? Co kdybyste místo toho, abyste byli vyřazeni a definováni nějakou terminální kategorií, byli identifikováni jako někdo, kdo se nachází uprostřed proměny, která může prohloubit vaši duši, otevřít vaše srdce.

Když jsem se dozvěděla svou diagnózu, vnímala jsem se jako oběť. Myslela jsem si, že to není fér. Ptala jsem se, proč zrovna já? Jak je spravedlivé, že zrovna mně se vším tím zdravým životním stylem, který vedu, diagnostikovali nádor? A nádor jsem vnímala jako něco, co mě přišlo za něco potrestat, jako něco, co mi přišlo zničit život, jako něco, s čím musím bojovat a čeho se musím co nejdříve zbavit.

Ale pak, když jsem se vydal na cestu uzdravování a během té doby jsem se začal zbavovat všech zavazadel z minulých traumat, všech omezujících přesvědčení. Začala jsem se zbavovat všech emocí. Přijímal jsem rozhodnutí, která bych nepřijal, nebýt nemoci. Ale začala jsem svou diagnózu vnímat jako něco, co nepřišlo, aby mi zničilo život, ale jako něco, co přišlo, aby ho vlastně zlepšilo.

A to byl vlastně jeden z nejdůležitějších momentů na mé cestě k uzdravení, toto pochopení, že nemoc je tu jako učitel, dokonce jako dar, jako průvodce na mé cestě, který mě vede k něčemu lepšímu, který mě přišel naučit věcem, které mi umožňují věci pochopit, které mi umožňují věci změnit, které mi umožňují přijímat ta nejlepší rozhodnutí pro můj život.

A jak jsem byl v tomto procesu, celý můj život se začal tak hluboce měnit a způsob, jakým vidím svůj život, jak vidím celý svět, celá existence se úplně změnila a celé mé vědomí se posunulo. A je téměř těžké to popsat, protože se to odehrálo na místě, kde nejsou slova. Je to jen pocit, jen hluboký pocit v klidu a pochopení, že všechno je v pořádku a že všechno se děje pro mě a z nějakého důvodu a že celá moje existence je mnohem větší a nekonečná na rozdíl od... omezeného pohledu na sebe a celý svět, který jsem měla před diagnózou.

Ještě předtím, než jsem dostal diagnózu, jsem pracoval na systému, který by využíval meditaci, mindfulness, vizualizaci a další techniky a změny životního stylu k přirozenému uzdravení z chronických onemocnění, a když se ohlédnu zpět, moje vlastní nemoc mi skutečně přišla jako krásný dar a příležitost, která mi dala možnost skutečně vyzkoušet a otestovat své nápady na sobě a také vylepšit a změnit systém, který jsem vyvíjel, a možná některé věci vyřadit, protože jsem pochopil, že nefungují, a pak jsem mnoho věcí přidal, protože jsem pochopil, že systém, který jsem měl předtím, měl určitá místa. a byly tam věci, které chyběly.

A když to všechno vezmu v úvahu, když se teď ohlédnu zpět, tak ta diagnóza byla opravdu asi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Protože když srovnám to, jak jsem žil předtím a jak jsem prožíval každý okamžik svého života, a to, jak ho prožívám teď, tak je to prostě obrovský rozdíl. A to jsem si tehdy myslela, že jsem v pohodě, ale neměla jsem ani ponětí, co to znamená žít, vážit si života a užívat si ho.

Byl bych rád, kdybyste mohli říct totéž. A může to být fyzická nemoc, může to být psychický problém, může to být to, že někoho ztratíte, může to být to, že prožíváte zlomené srdce, může to být jakákoli těžkost ve vašem životě. Ale chci, abyste to dokázali využít k tomu, aby se váš život změnil v něco lepšího. Chci, abyste to dokázali využít jako odrazový můstek k dosažení svého plného potenciálu.

A takových příkladů můžete ve svém životě najít mnoho. Například když procházíte prvním rozchodem ve svém životě. Panebože, to je bolest. A pravděpodobně jste si jako mnozí z nás mysleli, že by to mohl být konec vašeho života, že vlastně bez tohoto člověka nemůžete žít. Ale když se ohlédnete zpět, bylo to zřejmě to nejlepší, co se vám mohlo stát, protože jen díky tomuto rozchodu jste mohli potkat další lásku a další lásku a pak také dělat věci, které byste nikdy nedělali, kdybyste zůstali s tou první osobou.

A existuje mnoho a mnoho příkladů, které byste mohli najít ve svém vlastním životě, rozchody, ztráta zaměstnání, možná neudělání nějaké zkoušky ve škole, věci, které vám v tu chvíli připadaly jako něco strašného, jako tragédie a jako něco, co vám mělo zničit život, a ony se nakonec proměnily v to nejlepší, co se vám kdy stalo, a v něco, co vás vlastně poslalo správným směrem vašeho života.

Takže když tohle pochopíte, že ty nejhorší věci se často mohou proměnit v to nejlepší, opravdu nemá smysl označovat zkušenosti vašeho života za špatné nebo dobré, protože jsou to opravdu jen zkušenosti, všechny vás něčemu učí, všechny vás posouvají dopředu a snaha něčemu se bránit, snaha proti něčemu bojovat je obvykle to jediné, co vytváří utrpení, co vytváří napětí.

A jak říká můj oblíbený duchovní učitel Eckhart Tolle, kdybys odolával, vytrváš, a kdybys bojoval, posílíš. A krásně je to vidět na případu chronické bolesti, kdy jsme ji s mnoha mými klienty dokázali výrazně snížit pomocí vizualizace, hypnoterapie, ale zejména meditace všímavosti, kde se učíme, že bolest je vlastně jen pocit.

Není to něco, čemu je třeba se bránit. A když se tohoto odporu zbavíte a místo toho se do bolesti vlastně téměř opřete, necháte ji být tím, čím je, tedy pouhým pocitem. A utrpení spojené s bolestí už neexistuje. A sám jsem to zažil během svých vipassanových ústraní. A meditační kurzy vipassany jsou desetidenní tiché retreaty, kde meditujete v tichu deset dní, každý den. A rozvrh je poměrně intenzivní. Vstáváte ve čtyři ráno, v půl páté už musíte sedět na první meditaci a poslední meditace končí v půl desáté.

A to s přestávkami na odpočinek nebo jídlo dává zhruba 11 hodin sezení v meditaci denně. A někdy dokonce musíte při meditaci zůstat sedět, aniž byste změnili polohu, takže se nemůžete hýbat. Poloha nohou, nemůžete hýbat rukama, musíte si na začátku vybrat polohu a pak zůstat hodinu, hodinu a půl ve stejné pozici, a to po nějaké době vytváří nepředstavitelnou míru bolesti. Vaše tělo se prostě zblázní, dává vám nejrůznější signály, že chce, abyste se pohnuli, a tento druh meditace funguje také tak, že rozvazuje uzly některých zablokovaných emocí a bloků ve vašem těle a odblokování těchto věcí také generuje bolest.

Takže během tohoto ústraní, které je každopádně úžasné a já ho od té doby dělám každý rok, vás docela často bolí. Takže i když je to bolestivé, je to... to, jak se na konci cítíte, a způsob, jakým to pracuje s vaší bytostí, s vaší duší, je prostě neuvěřitelný. Ale chci se s vámi podělit o to, že kvůli té bolesti jsem při prvním retreatu hodně trpěla, hlavně na začátku, panebože, prostě jsem měla takovou bolest.

Ale na druhém ústraní, které jsem absolvovala, jsem zjistila, že jsem najednou byla schopná sedět dvě hodiny, tři hodiny, aniž bych se hýbala a aniž bych vlastně prožívala utrpení. A na konci toho ústraní, když už si můžete povídat s ostatními lidmi, mi jeden z těch kluků, který seděl jen pár řad za mnou, řekl: Panebože, to jsi ty, ty jsi ta holka, která tam seděla tři hodiny, čtyři hodiny, a ani jsi nedělala přestávky, které jsme mohli dělat my, abychom si šli ven protáhnout nohy.

Panebože, to je neuvěřitelné, že už necítíš bolest. A já jsem o tom přemýšlela a vlastně jsem cítila stejný druh bolesti, jako by ta bolest neodcházela, pořád tam byla. Ale už to prostě nebolelo. Takže jsem cítil stejné pocity a ve vipassaně, co se naučíte, že bolest, můžete jakoby oddělit v různých pocitech. Když jdete hlouběji a hlouběji, a některé části bolesti se změní jen v teplo a některé jen v mravenčení, a možná je tam pořád jakoby jeden střed bolesti, ale už není tak intenzivní, a pak se někdy i ten střed bolesti změní jen v teplo a v takový ten pocit elektřiny, takže jsem pořád cítil bolest.

Pořád jsem cítila ty samé pocity bolesti, ale už jsem prostě netrpěla, protože když se zbavíte toho očekávání, že nevíte, jak dlouho to bude trvat, protože na začátku jsem si říkala, panebože, protože se nemůžete ani podívat na hodinky nebo většinou ani nemáte hodinky a nemůžete otevřít oči, abyste viděli, jak dlouho to ještě zbývá, a prostě cítíte, že jako že někdy těch posledních 15 minut se cítí jako 15 hodin a prostě to očekávání panebože kdy už to bude a prosím a pak taky strach, že to třeba nikdy nepřejde, protože někdy to přijde na můj panebože jako že ta bolest nohy je prostě tak silná, že jsem musela něco udělat a teď asi i když vstanu, tak ta bolest tam pořád bude a samozřejmě si vstanete a už tam není, ale prostě všechny ty věci, které se vám dějí v hlavě, ty vytvářejí utrpení a pak také, když tu bolest nevnímáte jako jedno dlouhé nepřetržité utrpení, ale jste vlastně schopni ji vnímat jen jako nepřetržité posloupnosti mikroskopických přítomných okamžiků, takže je to jen maličký přítomný okamžik po dalším přítomném okamžiku a dalším přítomném okamžiku a jen vteřina velmi silné bolesti je jako injekce, je to docela intenzivní bolest, jako by vám něco pronikalo kůží, ale protože to není ani vteřina, tak to vlastně tolik nebolí, jako byste to dokázali snést, protože je to jen nepatrný okamžik, a když pak tuto bolest vnímáte jako mnoho nepatrných okamžiků, které dokážete velmi snadno snést, utrpení už neexistuje.

Takže já jsem opravdu měl zkušenost, že jsem cítil bolest, ale aniž by mě to vlastně bolelo, aniž by mě to vlastně nutilo trpět, a mohl jsem tam sedět tři hodiny čtyři hodiny bez přestávky, aniž bych měnil polohu, a někdy nebo většinou to bylo vlastně příjemné, takže to je něco, co se můžete naučit také, a pak jsem říkal, že že k řešení chronické bolesti jsme také používali hypnoterapii a vizualizaci, a to proto, že bolest je skutečně jen signálem vašeho těla, že je něco špatně, že je něco, čemu musíte věnovat pozornost, někdy v příčině fibromyalgie je to bolest, která je tam jako signál, že jste příliš ve stresu nebo že je nějaká trauma, o které se musíte postarat, nebo je tam nějaká potlačená emoce, která způsobuje nějaké problémy, a vaše tělo si vybralo tuto bolest jako signál, i když pokud máte nějakou kontrolu, není tam žádná skutečná příčina bolesti, je to opravdu jen váš mozek, ale neznamená to, že je to skutečné, jako že to opravdu cítíte a co můžete cítit. pak udělat pomocí hypnoterapie a neurolingvistického programování, je vyjednat s vaším podvědomím, že jste cítili bolest, že víte o signálu a slibujete a ukazujete, že skutečně podnikáte kroky k vyřešení problému a že mezitím, protože už se o něj staráte, a tak se o něj můžete starat ještě lépe, vaše podvědomí může bolest snížit, abyste mohli normálně fungovat a mohli se ještě rychleji zlepšovat.

Ale protože je to jen vyjednávání, pokud vlastně nepodniknete kroky a pokud se nepostaráte o samotný problém, bolest se vrátí, protože vaše tělo si řekne, dobře, tak ona to nepochopila, vyšleme jí signál znovu a tentokrát možná ještě silněji, protože minule to nestačilo, nic nezměnila. A tak využití naší vlastní mysli a představivosti při zvládání bolesti je obrovské a podle jedné studie je účinek meditace všímavosti na chronickou bolest vlastně větší než morfin, což je neuvěřitelné, a to mnohem větší, protože morfin snižuje bolest v průměru o 25 % a meditace všímavosti byla v průměru o 40 % účinnější.

Výsledky se vlastně pohybovaly od 11 do 93 %, což dávalo průměr 40, ale někteří lidé dokázali snížit bolest téměř o 100 %, takže téměř úplně zmizela a v této studii nešlo jen o subjektivní pocit bolesti, který byl také uváděn, ale vědci vlastně zkoumali mozkové funkce lidí, kteří byli ve studii, a viděli aktivaci center bolesti, která se prostě vypnula, a to jsou opravdu tvrdá data, která ukazují přesné procento, a co je na této studii také úžasné, že tito lidé ve studii nebyli nějací trénovaní jogíni, protože pro tento druh lidí schopnost vypořádat se s bolestí jsou opravdu nadlidé, ale většina z nás bohužel nemá čas meditovat tři roky v jeskyni, abychom pak už necítili bolest, ale v této studii byli lidé buď úplní začátečníci, nebo měli nějaké zkušenosti, ale v žádném případě nebyli profesionální a jen po několika dvacetiminutových sezeních o mindfulness, kde se naučili používat techniky, nebyli schopni je použít ke snížení bolesti tak účinně, takže jak jsem řekl, bolest je jen signál, který je tu pro nás, aby nám dal vědět, že něco není v pořádku, stejně jako pro nás funguje všechno v našem těle.

Takže i celé vaše tělo, každá jeho buňka, ve dne i v noci, pracuje na tom, abyste byli zdraví a cítili se dobře. A čím lepší prostředí je mu dáno, tím lepší práci může odvést. Ale bez ohledu na prostředí vždy dělá, co je v jeho silách. A dokonce i něco takového, jako je autoimunitní onemocnění. Autoimunitní onemocnění někdy vnímáme tak, že se vaše vlastní tělo obrátí proti vám a pomocí imunitního systému vlastně ničí vlastní tkáň. Mnohem užitečnější je ale vnímat autoimunitní onemocnění jako poplašný zvonek, jako něco, co je tu pro vás, aby vám dalo vědět, že něco ve vás opravdu není v pořádku a že je tu něco, o co se musíte postarat, co musíte změnit a čemu musíte věnovat pozornost.

A vaše tělo používá jednu ze svých nejsilnějších zbraní, kterou je úžasná armáda vašeho imunitního systému, aby vám dalo vědět, ne aby vám ublížilo, jen aby vám dalo vědět, že je tu něco, o co se musíme postarat. A když je o to postaráno, signál už není potřeba a nemoc může zmizet. A tak jako i nemoc lze vnímat jako něco pozitivního, jako něco, co vás přišlo něco naučit, co vám přišlo ukázat cestu, stejně tak cokoli, co se vám v životě přihodí, zlomené srdce, nějaká velká osobní ztráta, nějaké psychické problémy, jako je deprese, to vše lze vnímat jako učitele, jako příležitost posunout svůj život na další úroveň.

Co se ale musíme naučit, je nechat to prostě přijít, protože pokud je ve vašem životě všechno v naprostém pořádku, obvykle není potřeba nic měnit a pořád jen děláte něco jiného a soustředíte se na něco jiného, ale ve chvíli, kdy si opravdu sáhnete na dno, pak nemáte jinou možnost než udělat nějaké kroky a pro mnoho lidí to může být důvod, proč přivést meditaci do svého života, může to být důvod něco změnit, může to být důvod začít s terapií, může to být důvod změnit práci a odjet cestovat, ať už se rozhodnete jakkoli, může to být příležitost, jde jen o to, jak se na to rozhodnete dívat, a jak jsem se na začátku zmínil o Eckhartu Tolleovi, je to jedna ze superhvězd duchovního rozvoje současnosti.

Je autorem mnoha knižních bestsellerů. Má vlastní podcast s Oprah Winfreyovou. Pokud jeho dílo neznáte, doporučuji začít číst jeho knihy. Mohou vám skutečně změnit život. Ale i pro něj, stejně jako pro mnoho duchovních vůdců, stejně jako pro mnoho léčitelů, mnoho lidí, kteří se prosadili i v mnoha jiných odvětvích, byly pro mnohé z nich první kroky k těmto cílům po obrovském osobním utrpení.

A pro něj to bylo onemocnění fyzické, ale především duševní. Trpěl tedy velmi hlubokými depresemi, úzkostmi a vlastně plánoval, že ukončí svůj život. A právě ve chvíli, kdy plánoval vlastní sebevraždu a byl k ní skutečně odhodlán, popisuje, že se v něm něco změnilo a něco pochopil. A on i jeho ego zemřeli. A právě tento okamžik prostě absolutního zoufalství a moment, kdy už nedokázal žít sám se sebou, vedl k této obrovské změně a k tomu, že se z něj stal tento úžasný učitel a šíří úžasné myšlenky, úžasná poselství a pomáhá milionům lidí po celém světě.

Tuto epizodu uzavřu citátem ze stoické filozofie. Rumi, lůno je místo, kam vstupuje světlo. Nechte tedy světlo vstoupit do sebe, nechte své lůno být jen tím, čím je, jen místem, které vám pomáhá růst, a něčím, co vás něco naučí, průvodcem, učitelem, prostě nechte svůj život plynout bez odporu a naučit se nechat svůj život prostě plynout bez odporu, bez posuzování, je jedním z největších darů, které si můžete dát, a je to také jeden ze základů buddhistického náboženství.

Dnešní meditace, kterou najdete v popisu tohoto dílu, je meditace na horu, krásná vizualizace, která vám pomůže nereagovat na věci, které se ve vašem životě dějí, a nechat je jen tak plynout, což vám pomůže naučit se nebránit změnám, protože změna je jednou ze samotných podstat života, nic nezůstává stejné a bránit se změně je vlastně bránit se životu samotnému.

Moc vám děkuji, že jste tu dnes se mnou. Doufám, že se vám dnešní díl líbil, a pokud vás zaujal, pokud vám pomohl, bude pro mě opravdu hodně znamenat, když se o něj podělíte s někým konkrétním nebo ještě lépe, když ho budete moci veřejně sdílet na svých sociálních sítích, opravdu mi to hodně pomůže. Celý tento projekt a podcast teprve rozjíždím a jakýkoli výkřik je vždy velmi cenný.

Prosím také, posílejte mi dál zprávy, sdílejte dál své vlastní životní příběhy, své osobní zkušenosti. Může to být jako soukromá zpráva nebo veřejně v sekci komentářů. Ve sdílení vlastních příběhů je tak obrovská síla, protože pro někoho, kdo si prochází tím samým, není opravdu nic užitečnějšího než si přečíst, že někdo prožívá to samé, a třeba i uvést nějaké příklady, jak situaci změnit.

Takže vám moc děkuji za vaši podporu, děkuji za všechny vzkazy a přeji vám krásný zbytek dne a těším se na další díl. Mějte se hezky!