#12 Toxická pozitivita: Proč se lidé, co se mají vždy dobře, mají nakonec často špatně

Dnes si povíme si o tom, co se stane, když si nikdy nedovolíme cítit smutek, frustraci nebo bolest. A proč mít se „vždycky dobře“ není realistickým cílem, ale obrovskou pastí. 

Krásný den, moje jméno je Karolina a já vás vítám u mého podcastu Heal Yourself, kde s vámi budu sdílet moji vlastní cestu za uzdravením spolu se zkušenostmi, které jsem nasbírala jako průvodce na cestách uzdravení těla i duše ostatních, tak aby i vy jste mohli uzdravit sami sebe.

Dnes si povíme o tom, co se stane, když si nikdy nedovolíme ctít smutek, frustraci nebo bolest. A proč mít se vždycky dobře není realistickým cílem, ale obrovskou pastí.

Woody Allen jednou řekl: „Já se nikdy nenaštvu, jen si místo toho nechám narůst nádor.“ A když jsem to slyšela, říkala jsem si, že to přesně sedí – aspoň teda na moji story, na můj příběh. Protože potlačený hněv, potlačená zlost byly rozhodně jedním z velkých důvodů mojí nemoci, mého nádoru, a něco, s čím já sama jsem se potřebovala vypořádat a dostat to ze sebe ven, abych mohla dojít k úplnému uzdravení.

Pro mě byl hněv a negativní emoce celkově nějaká známka slabosti, něco, co mi ubere na tom být perfektní. A i když uvnitř jsem se rozhodně necítila neustále úžasně, i když jsem cítila spoustu smutku a spoustu hněvu, tak navenek bylo vždycky všechno super, všechno v pohodě.

Já jsem většinou nikdy ani nesdílela svoje problémy se svými přáteli ani se svojí rodinou, protože mi přišlo, že mi to ubere z té fasády toho perfektního člověka a že tím zbytečně budu akorát zatěžovat další lidi, které to stejně nezajímá. Že moje emoce vlastně nikoho nezajímají. A že projevovat hněv je něco, co mi ubere na tom být perfektní.

A já osobně jsem si myslela, že je to něco pozitivního, že je to moje síla. Mě fascinovala stoická filozofie – právě ten stoik, kterého nic nerozhodí, který se nenechá jednoduše naštvat, který neprojevuje emoce.

Ale s odstupem času jsem si uvědomila, že je obrovský rozdíl mezi někým, koho se ty venkovní události a to, co se děje v jeho životě, vlastně ani nedotkne a opravdu nemá potřebu projevovat ty negativní emoce, a mezi tím, koho se ty věci dotýkají, jenom nenechá ty emoce projít na povrch.

A ta první věc, ten první příklad, potřebuje obrovský trénink. To tělo, mozek a mysl se dají takhle vytrénovat. Ale pro většinu z nás – a pro mě teda rozhodně – je to spíš ta druhá možnost, že ty emoce potlačujeme.

Já jsem rozhodně nic takového netrénovala. Já jsem rovnou přeskočila na to, že nemám emoce. Jakmile jsem cítila kousek nějaké emoce, hned jsem to zatlačila co nejhlouběji, hlavně aby to nebylo vidět navenek.

Potom, co jsem se rozhodla svůj nádor mozku řešit alternativní cestou, snažit se ho vyléčit sama a vrátila jsem se z Nepálu, když už se to zlepšovalo, když jsem už dělala nějaké věci, meditovala jsem a bylo to i vidět na skenech, že se ten nádor zmenšuje, cítila jsem, že musím jít hlouběji. Že musím jít k té příčině.

A jedna z těch věcí byly moje emoce. Moje potlačené emoce, o kterých jsem už věděla, že tam jsou. Že je tam spousta vulkánů, které potřebují vyjít na povrch.

Začala jsem se soustředit na to, abych přestala jakékoliv negativní pocity okamžitě přelepovat něčím pozitivním. Já jsem měla totiž takový zvyk, že když jsem se vzbudila a všechno mi vadilo a necítila jsem se dobře, hned jsem rozjela pozitivní afirmace: všechno je super, buď vděčná za to, co máš. A vlastně jsem si nikdy nedovolila mít se špatně.

Okamžitě jsem jakýkoliv negativní pocit přelepila něčím pozitivním, hlavně aby tam to negativní vůbec nebylo.

Postupem času jsem to začala měnit. Ten zvyk tam byl hrozně dlouho, vlastně celý život. A když něco takhle dlouho trénujete, tak i změna chce čas. Ten reflex tam pořád bude, ale když jste vědomí a všímáte si toho, jak reagujete, postupně se to dá začít měnit.

Tak jsem si dovolila některé dny, když jsem se vzbudila a neměla dobrou náladu, jenom zůstat v té špatné náladě. Cítit ji. Nechat ji projít mým tělem.

A postupem času se tam začaly přidávat i další věci. Věci, které vlastně vůbec nesouvisely s tím, co se mi děje v životě, ale jen začínaly vyplouvat na povrch všechny ty zatlačené emoce, které tam byly roky a roky.

A když se tohle začne dít, kolikrát máme pocit, že ty reakce jsou úplně neadekvátní. Najednou se stane úplně malá věc a vy z toho úplně vybuchnete mimo proporce. Ale to je právě tím, že nereagujete jen na tu věc, co se vám děje. Jen to, že dáte průchod té malé zlosti, najednou otevře cestu i těm ostatním výbuchům, které jsou tam už roky někde zatlačené hluboko.

Doutnají vevnitř vás, působí tam nepořádek, působí nemoci. A vy najednou dáte průchod něčemu malému a s tím se sveze úplná lavina hněvu nebo lavina pláče. A tohle jsem začala zažívat i já. Najednou, když jsem si dovolila konečně cítit emoce, tak ty emoce byly všude.

V tomhle období, kdy jsem zažívala mnohem hlubší propojení se svým tělem a energií, jsem začala cítit hrozně zvláštní bolesti hlavy. Byly vlastně tady okolo krku a čelisti až dolů. Měla jsem pocit, jako kdyby mě tady někdo držel, jako kdyby mě někdo škrtil, držel pod krkem. Takový tlak, který vystřeloval až nahoru a bolela mě od toho celá hlava.

Ta bolest hlavy byla zvláštní, nic takového jsem předtím nezažila.

V psychosomatice, nebo když zkoumáme energetické tělo a to, jak se odráží v tom fyzickém, se říká, že když cítíme sevření hrdla nebo bolest v této oblasti, může to být spojené právě s tím, že máme hodně zablokovaných emocí. Je to nějaká nevyřčená pravda, něco, co musí ven, nějaká zablokovaná energie v této oblasti.

A přesně takhle jsem se cítila. Trvalo to poměrně dlouho. Myslím, že několik týdnů jsem pořád cítila tuhle bolest. Skoro mi přišlo, jako kdyby se najednou všechen ten hněv začal pomalu tlačit nahoru a zůstal zablokovaný tady. Ten tlak se spíš zvyšoval a vůbec se to nezlepšovalo.

V ten moment jsem samozřejmě začala pochybovat o tom, jestli to, co dělám, je vůbec správně. Když mi to vlastně způsobuje horší věci a je mi potom hůř a takhle mě bolí hlava. Ty bolesti byly potom hodně intenzivní, to sevření tady bylo hodně nepříjemné. Měla jsem problém i mluvit, opravdu jako kdyby mě někdo držel pod krkem. Hrozně zvláštní pocit. A trvalo to několik týdnů.

Až jednou jsem se probudila a už to byl přesně takový ten den, kdy se probudíte a všechno vás štve hned od rána. Přesně takový den to byl. Probudila jsem se v úplně příšerné náladě a všechno, co jsem dělala, mě jenom obtěžovalo víc a víc.

Snažila jsem se ale nejít proti tomu. Říkala jsem si: dobře, mám špatnou náladu, tak ji budu mít. Teď se snažím zbavit potlačených emocí, takže je nebudu potlačovat znova. Nechám tu špatnou náladu, aby šla ven.

Byla jsem i nepříjemná na Vittoria, což já skoro nikdy nejsem. Pak jsem šla na rentgen k zubaři a byla jsem nepříjemná i na sestřičky.

Když jsme se vraceli domů, cítila jsem, jak jsem úplně napumpovaná. Jako kdybych měla každou chvíli vybuchnout. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem vzala tolik zlosti. Neměla jsem žádný reálný důvod být naštvaná, ale jen jsem tu zlost, která ve mně doutnala, nechávala pomalu vycházet na povrch.

Když jsme přišli domů, Vittorio mi dal jeho tašku na tenis, abych ji donesla nahoru. Přišla jsem do domu, recepční mi dal další balíky z Amazonu, takže jsem měla plné ruce. Už jen to mě hrozně obtěžovalo. A zase – úplná blbost. Proč by mě to mělo tak rozčilovat? Ale nechala jsem svoje emoce, aby byly moje emoce. A ano, štvalo mě, že musím nést tolik věcí.

Vynesla jsem je nahoru a jak jsem se snažila odemknout, všechny balíky mi vypadly z ruky. Ta taška spadla na zem. A v ten moment to byl pro mě spouštěč.

Byla jsem doma sama, nikdo tam nebyl. A jak mi ty věci vypadly, přišel úplný výbuch zlosti. Ale takový, jaký jsem v životě nezažila. Já jsem vlastně nikdy moc nevybuchovala. Ale tohle bylo něco úplně jiného.

Začala jsem křičet, úplně jako šílenec. Jen proto, že mi vypadly krabice z ruky. Ale samozřejmě jsem neprojevovala zlost vůči těm krabicím. Byla to zlost za spoustu dalších věcí.

A v ten moment jsem ani nevěděla, za co se zlobím. Nebyly tam žádné obrazy, žádné konkrétní vzpomínky. Jen ta emoce.

Kolikrát jsou ty emoce tak staré, že vznikly v době, kdy jsme je ještě ani neuměli pojmenovat. Nemají k sobě žádný příběh. Je tam jen ta emoce sama o sobě, která potřebuje ven.

Dala jsem jí úplný průchod. Začala jsem křičet, brečet, kopla jsem do těch krabic, kopala jsem do polštáře, do nábytku. Vzala jsem polštář a začala jsem jím házet o zeď. A to je mimochodem skvělý způsob, jak dát průchod zlosti – vzít něco měkkého a prostě s tím házet.

Byl to úplně šílený výbuch. A už během toho jsem začala cítit obrovskou úlevu. Jak kdyby se ten tlak na krku začal pomalu uvolňovat. Jak kdyby něco, co tam bylo hrozně dlouho a potřebovalo ven, najednou odcházelo.

Tím hněvem, křikem, pláčem, pohybem – obrovský výdej energie. Úplně jsem se zahřála, bylo mi strašné vedro, úplně mi hořela hlava. Přesně jako ta animovaná postavička z Inside Out – ten hněv s hořící hlavou. Přesně tak jsem vypadala.

Ta epizoda trvala asi patnáct minut. Patnáct minut intenzivního hněvu. A to je docela dlouhá doba.

A pak to najednou skončilo. Úplně jsem se uklidnila. Přišlo obrovské uvolnění. Podobné jako když ze sebe dlouho vyplakáváte nějaké emoce. Tenhle dlouhý hněv byl úplně z hloubky. A víte, že se uvolňují emoce, které nemají nic společného s tím, co právě prožíváte, ale které se potřebovaly uvolnit už strašně dlouho.

A to uvolnění potom je nádherné.

A já jsem přesně cítila, jak to sevření v krku povolilo. A od toho momentu ta bolest hlavy úplně přešla. A už se nikdy nevrátila.

Věděla jsem, že tohle byl důležitý moment na mojí cestě k uzdravení. Zvenku to může znít jako blbost – že jsem si jenom něco vykřičela. Ale ono je to strašně důležité.

O hněvu se říká, že „vybuchl“. A to je přesně ono. Hněv je výbuch. A teď si představte, že tenhle výbuch necháte uvnitř. On tam nezhasne. On tam pořád vybuchuje. Jen nemá průchod ven. A tak dělá malé výbuchy uvnitř – a tady něco poškodí, tady něco zničí. A postupem času se to může projevit jako vážná chronická nemoc. Jako u mě.

Už existují i vědecké studie, které ukazují spojení mezi potlačováním emocí a chronickými nemocemi. Jedna studie sledovala 1400 lidí po dobu deseti let a zkoumala jejich osobnostní rysy a to, jak ovlivňují míru onemocnění v budoucím životě.

Bylo tam silné spojení mezi tím, jak lidé projevují negativní emoce, a mírou výskytu rakoviny. Ti, kteří potlačovali hněv, měli až čtyřicetkrát vyšší pravděpodobnost, že onemocní.

A očividně je tam nějaké spojení. Nějaká korelace mezi tím, jak projevujeme emoce – konkrétně hněv – a tím, jak se to může projevit na našem těle.

Ukazuje to, jak moc může být toxická pozitivita opravdu toxická.

Nejen pro nás samotné. Protože si tím ubližujeme. Často, když se cítíme špatně, se cítíme ještě provinile za to, že se cítíme špatně. Jako by to bylo něco zakázaného. Něco, co bychom neměli prožívat.

A tak se cítit špatně je skoro trestné. A vy se ještě cítíte provinile za to, že to prožíváte.

Tohle je hrozně toxický kruh. Protože ta vina ještě prohloubí to vaše neštěstí. A vy se cítíte ještě hůř. A pak se cítíte provinile za to, že se cítíte ještě hůř. A takhle pořád dokola.

Necítíte jen tu primární emoci. Cítíte všechny emoce, které se na ni nabalí, jen kvůli tomu, že si nedovolíte cítit tu první.

A když takhle vidíme svět – že jediná přijatelná emoce je pozitivní – tak to přenášíme i na ostatní.

Často pak zmenšujeme problémy druhých a říkáme jim věci jako: „Stačí si vybrat být šťastný.“ „To je jen na tobě.“

Tyhle věty můžou být strašně toxické. A můžou ještě víc posílit tendenci potlačovat emoce.

Když tenhle problém vyřešíme u sebe, často ho dokážeme pomoct řešit i u lidí okolo nás.

Dokážeme říct: „Já chápu, že jsi naštvaný. Dává to smysl.“
A zvlášť u dětí – nechat je projevovat emoce.
„Já vím, že musíme odejít. Chápu, že tě to rozlobilo. Tak ten hněv nějak projev. Dupni si třeba. Pak to bude lepší.“
„Já chápu, že tě to rozrušilo. Že pláčeš. To je v pořádku.“

Říct lidem, že je v pořádku plakat. Nesnažit se je hned utišit.

My máme často tendenci, když vidíme někoho ve smutku nebo ve zlosti, hned říkat: „Neplač, to je dobrý.“ Ale někdy není potřeba říkat nic.

Jen tam být. Nechat toho člověka, aby emoci prožil. Být tím ramenem, na kterém se může vyplakat. Bez toho, abychom to urychlovali nebo zastavovali.

Jen říct: „Já chápu, že se takhle cítíš. A je to v pořádku.“

A abyste se dokázali snáz spřátelit se svými negativními emocemi, abyste se dokázali přijímat i se všemi chybami, špatnými náladami a se vším, co prožíváte – protože jsme lidi – tak jsem do dnešní epizody přidala meditaci.

Meditaci zaměřenou na sebelásku, na přijímání všech emocí takových, jaké jsou. Abychom je nechali projít, prožili je, vypořádali se s nimi a aby potom mohly odejít.

Abychom dokázali přijímat sami sebe úplně se vším všudy.

Meditaci najdete jako vždy v popisku téhle epizody.

A já vám přeju, abyste si užili meditování, abyste dnešní den prožili v přijímání toho, co na vás přijde. Abyste přijímali celý váš den takový, jaký je. A abyste si ho užili i tak.

A těším se zase na viděnou, na slyšenou u další epizody Heal Yourself.

S láskou,
Karolína