#10 Jen ten další krok je všechno na čem záleží a jak se nenechat zastrašit velkým cílem

Krásný den, moje jméno je Karolina a já vás vítám u mého podcastu Heal Yourself, kde s vámi budu sdílet mou vlastní cestu za uzdravením spolu se zkušenostmi, které jsem nasbírala jako průvodkyně na cestě uzdravení těla i duše ostatních. Tak, aby i vy jste mohli uzdravit sami sebe.

Cíl - uzdravit sami sebe z nějaké dlouhé, vážné, chronické nemoci. Ať je to cokoliv, často se to může zdát skoro jako obrovská, až dá se říct nepřekonatelná hora, nezdolatelná hora. A my můžeme tak stát jenom dole, koukat na ten vrchol, který je tak strašně daleko, a může se nám zdát, že tam ani nikdy v životě nemůžeme dojít, že je to skoro až nezdolatelný problém. Že ten cíl je tak daleko, tak vysoko, že na něj ani nedosáhneme. No a já sama jsem několik takových obrovských hor, ať už metaforicky nebo doslova, zdolala – a dnes s vámi chci sdílet příběh o tom, jak jsem lezla až na vrchol Kilimandžára, protože to krásně ukazuje právě to, co je nejdůležitější při každém zdolávání čehokoliv – ať už opravdové hory, nebo jenom té pomyslné hory toho obrovského cíle.

Já jsem dřív strašně ráda překonávala svoje limity, tlačila sama sebe až úplně na okraj toho, co dokážu zvládnout. A tak, když jsem si jednou přečetla blog o tom, jak jedna slečna lezla na Kilimandžáro a jak to bylo tak strašně náročné – vlastně to popisovala jako docela hrozný zážitek – tak teď, když si poslechnete ten můj zážitek, tak to pro vás taky možná bude znít strašně. Ale v té době mě cokoliv, co znělo jako něco, kde si opravdu sáhnu úplně na dno, hrozně fascinovalo a přitahovalo. Takže když jsem si přečetla tenhle blog, opravdu jsem se nadchla pro to, že si chci Kilimandžáro vylézt sama.

A moje předešlá zkušenost nejbližší k té nadmořské výšce, kterou budu zažívat na vrcholu Kilimandžára, byla z Himalájí – což bylo 4,5 tisíce metrů nad mořem. A už tam to bylo hrozně náročné. Já si pamatuju, že jsem skoro nemohla dýchat. Bylo vždycky zajímavé pozorovat ty lidi, co tam žijí, ty mnichy, kterým bylo očividně klidně třeba třikrát víc než mně – opravdu staří lidé – a oni tam tak úplně hopsali po kamenech nahoru v sandálech a já jsem se tam opírala o hůl a nemohla jsem to skoro vylézt.

A Kilimandžáro je ještě o dalších 1500 metrů výš než tato moje nejvyšší zkušenost, takže mi už předem bylo jasné, že to bude hodně náročný zážitek. A to, jestli opravdu budete mít výškovou nemoc nebo ne, záleží na spoustě faktorů – ale jedním z nich, a tím asi nejdůležitějším, je to, jestli už vaše tělo bylo vystavené takové nadmořské výšce, nebo ne. A pro mě to bylo poprvé, takže byla velká pravděpodobnost, že mi asi bude špatně.

Celý ten trek trvá sedm dní – pět dní nahoru a dva dny zase zpátky dolů. Ty první čtyři dny byly vlastně v pohodě. Samozřejmě to bylo náročné – měla jsem bolesti hlavy, byla jsem unavená – ale nebylo to nic strašného, protože cestě vidíte tolik nádherných věcí a ta scenérie se pořád mění, že je tam tolik pozitivních vjemů, že ty negativní se dá říct, že se tak trochu smažou.

Ale ta opravdová výzva, ta těžká část, začíná až poslední den – ten summit. Kdy jsme šli spát v kempu, který už byl ve vyšší nadmořské výšce, než já jsem kdy zažila. Bylo to 4650 metrů a tam jsme museli přespat. Což je pro vaše tělo opravdu náročné – být přes noc v takové nadmořské výšce! Tuto noc většina z nás už skoro vůbec nespala. Vstávalo se už o půlnoci, protože se počítá s tím, že lidi stejně nemůžou spát, a je zbytečné se tím trápit – jelikož je lepší tu noc využít na to, že pokračujete v cestě nahoru, aby se to stihlo.

Díky tomu jsem spala jenom dvě hodiny a i ty dvě hodiny byly hodně přerušované, protože jsem se často probouzela s pocitem, že nemůžu dýchat. Tam už je tak málo kyslíku, je tam tak řídký vzduch, že Vaše plíce mají pocit, že se dusíte, i když dýcháte normálně, ale přijímáte tak málo kyslíku, že Vás vaše tělo často probudí s tím: Pořádně se nadechni, protože možná se dusíme, prostě nepřijímáme dostatek kyslíku.

Po této náročné noci byl budíček v jednu ráno, ale jak jsem byla napumpovaná adrenalinem a těšila jsem se, že konečně vylezu už na vrchol, tak jsem vlastně byla plná energie, i přestože jsem spala takhle málo a i málo jedla. Už vlastně ten den předtím jsem nemohla vůbec jíst. Ten den, kdy jsme vyšli, jsem taky nesnědla vůbec nic. Měla jsem jenom čaj s cukrem, protože když jsem se snažila něco sníst, tak jsem to okamžitě vyzvracela. Tělo prostě už nechtělo přijímat žádné jídlo. Já si myslím, že je to i z toho důvodu, že tělo má takový problém jenom zajišťovat všechny základní životní funkce s tak málo kyslíkem – a ještě trávit jídlo, což je samo o sobě strašně náročné – že mu to přijde jako zbytečný výdej energie a nechce se tím zabývat, takže vás radši nechá to jídlo vyzvracet.

Celkově je vám špatně od žaludku, nechce se vám jíst. Takže já jsem nic nejedla, měla jsem jenom ten čaj, do kterého jsem si nasypala snad 6 lžic cukru, abych měla aspoň nějakou energii a tělo mělo z čeho brát.

Vyšli jsme směrem na vrchol. Byla samozřejmě noc, takže jsme neviděli vůbec nic, měli jsme jenom čelovky s nočním viděním. Byla strašná zima – myslím, že bylo minus 13 stupňů – strašně foukal vítr. Měla jsem takové ty polštářky, které zlomíte, dáte si je do bot a na ruce do rukavic. Takže to mi trošku pomáhalo, ale stejně jsem cítila, jak mi mrznou špičky prstů u nohou a špičky prstů u rukou.

A už asi po první hodině stoupání, kdy jsme právě překonali tu hranici pěti tisíc metrů, jsem začala mít halucinace. Začalo se mi všechno tak jako vlnit. Podlaha byla nejdřív daleko, pak blízko. Začala jsem mít všude takové malé duhy. To zatím nebyl zase takový problém. Problém byl hlavně to, že se mi začala vlnit zem pod nohama a často jsem došlápla tam, kde vlastně žádná zem nebyla, nebo jsem tak jako došlápla a plavala, a furt jsem padala. Šla jsem hrozně pomalu, protože jsem se strašně zadýchávala. A teď jsem ještě každou chvíli spadla nebo zakopla.

My jsme měli každý svého vlastního průvodce na ten poslední summit day. Do té doby jsme měli tři průvodce na skupinu šesti lidí, a na ten poslední den se přidalo i několik dalších portýrů, co nám nesli věci, stany, abychom tam vůbec mohli přežít. Protože tam není nic – žádný kempy, vy si tam všechno musíte donést a pak to zase odnést zpátky. Takže je k tomu potřeba docela velký tým lidí, aby jste to zvládli zespodu až nahoru, což mi vlastně přijde hrozně směšný, když se na to dívám zpětně – co to vlastně je, co jsem dokázala, když se na tom muselo podílet tolik lidí, aby já se tam vůbec nějak dobelhala.

Každý jsme měli svého vlastního průvodce na ten poslední den, protože ty portýři šli každý s jedním z nás, abychom mohli jít svým vlastním tempem. Nemuseli jsme jít ve skupině, a každý měl svého vlastního člověka, co šel před ním.

Přišlo mi, že vždycky i slyšel, když jsem padala nebo měla nějaký problém – jen tak natáhl ruku za sebe, abych se ho mohla chytit, abych nespadla. Já jsem stejně padala, ale asi ne tak často.

Šla jsem za ním a on začal vypadat opravdu divně – když se na mě podíval, měl úplně jiný obličej, než když jsme vyráželi. Takže jsem měla opravdu silné halucinace, trochu mě bolela hlava, ale kromě toho snad nic horšího.

Pak už začalo svítat, měla jsem za sebou pět hodin cesty a furt mi zbývalo strašně moc. A začala jsem si uvědomovat, že jdu fakt pomalu. Pomaleji, než je běžné. Normálně bychom už během svítání měli být na vrcholu, a já podle mě nebyla ještě ani v půlce.

Jak začalo svítat, tak mě pomalu přešly ty halucinace. Pořád se mi všechno vlnilo a měla jsem tam ty duhy, ale už to nebylo tak intenzivní jako v noci. Ale jak jsme byli výš, tak se mi strašně zintenzivnila bolest hlavy.

Měla jsem příšernou bolest všude po těle. A když říkáte, že vás bolí celý tělo, tak tohle bylo fakt každá jednotlivá část – bolely mě kořínky vlasů, oční víčka, řasy, obočí, zuby, dásně, bolely mě orgány. Cítila jsem plíce – ty mě bolely už tři dny – ale teď to bylo, jako kdyby Vám do celého těla někdo píchal jehly a s každým výškovým metrem je zatlačil ještě hlouběji.

Bylo to prostě horší a horší. A já věděla, že to bude jen horší a horší – není jiná možnost. Buď to obrátíte a jdete zpátky, nebo když chcete jít dál, tak víte, že kyslíku bude míň a míň.

Samozřejmě jsem měla celou dobu na prstu takový přístroj, co měří kyslík v krvi. A můj průvodce Jamal to průběžně kontroloval, abych se nikdy nedostala pod nějakou kriticky nízkou hodnotu, kdy by to pro mě bylo fakt nebezpečný. Ale to, jak tělo reaguje, je hrozně individuální – podle zkušeností a spousty dalších faktorů. A moje tělo zrovna reagovalo opravdu intenzivně.

Cítila jsem, jako kdybych měla hlavu ve svěráku. Bolest z obou stran – jedna, co tlačila zvenku, jako kdybych měla hlavu sevřenou mezi dvě desky, a s každým výškovým metrem se ty desky utahovaly. A druhá bolest šla zevnitř – jak kdyby mi někdo zevnitř roztahoval lebku a snažil se jí zvětšit. Tlak na oční bulvy, tlak do hlavy, tlak z hlavy.

Pak jsem začala i zvracet, i když jsem nic nejedla – prostě jen tak. Výšková nemoc. Jestli jste to nikdy nezažili, tak když je to fakt hustý, tak je to fakt hustý. Já jsem nikdy nezažila nic tak náročného. Nikdy nic tak bolestivého.

Ještě nemám děti, takže nevím, možná jednou, až budu mít srovnání s porodem, tak to bude jediný, co si dokážu představit, že by mohlo být horší.

A pak mi mozek začal pomalu vypínat centra, který nejsou nezbytně nutný pro přežití. Jedno z nich bylo jazykový centrum – to, co nám pomáhá mluvit cizími jazyky. Takže jsem přestala umět anglicky, ale neuvědomovala jsem si to. Myslela jsem si, že mluvím anglicky, a přitom jsem mluvila česky, nebo spíš jen huhlala. A pak jsem gesty ukazovala, že se třeba potřebuju napít, nebo že chci zastavit, protože jsem už vlastně nemohla pořádně mluvit ani svým vlastním jazykem.

Ale když jsem mluvila, tak jsem mluvila česky. Já jsem si myslela, že mluvím anglicky, a zjistila jsem to vlastně až zpětně, když jsme se vrátili dolů. Jamal mi řekl: „Ty jo, ty jsi byla hodně mimo, viď? Ty jsi mluvila celou dobu rusky na mě.“ A já: „Rusky? Já nemluvím rusky!“ A on: „No já vím, ale mně to tak znělo.“

Takže jedna věc byla, že jsem úplně přestala mluvit anglicky. A pak jsem třeba zapomínala držet hole – normálně mi vypadávaly z rukou. Zapomínala jsem dělat kroky. Zapomínala jsem jít. Občas jsem jenom stála na místě a Jamal na mě: „Co děláš?“ A já: „Jdu.“ A on: „No, ale stojíš.“ A já: „Aha… já jsem si myslela, že jdu.“ Prostě jsem stála a měla pocit, že jdu.

Úplně vám začne vypínat mozek. Jste fakt retardovaný tolika různými způsoby. A jak jsem říkala – věděla jsem, že tohle bude jenom horší. Ta bolest se jenom stupňovala, bylo mi prostě pořád hůř.

Vždycky, když jsem se napila vody, tak to bylo, jako kdyby mi někdo kopnul do břicha. Ta studená voda – to byla tak strašná bolest. A v ten moment jsem si uvědomila, že jestli chci dojít až na ten vrchol, tak se musím soustředit jenom na jednu věc – NA TEN DALŠÍ KROK.

Naposledy jsem se podívala na vrchol, když začalo svítat. A to byl tak hezký moment, taková světlá chvilka. Protože najednou vidíte východ slunce z takový nadmořský výšky – to je úplně neuvěřitelný. To je oranžový pás světla, který se táhne po obrovským obzoru, který je jako nekonečný. A ten obzor je trochu zaoblený – vidíte vlastně, jak je Země kulatá. Celý je to pokrytý oranžovým světlem východu slunce. Fakt nádherný.

A právě když jsem se dívala na východ slunce, tak jsem se pak otočila a podívala jsem se na vrchol. A přišlo mi, že tam v životě nemůžu dojít. Že je to strašně daleko. A jen ta představa, že tohle mám dělat ještě hodinu, byla úplně neuvěřitelná. A já jsem věděla, že mi hodina rozhodně nebude stačit – podle toho, jak pomalu jsem šla.

A v ten moment jsem se rozhodla, že jediný, na co se budu soustředit, je jen ten další krok. Úplně jsem odblokovala, co mě čeká. Úplně jsem vypustila ten velký cíl – dojít až na vrchol.

Jediný, na co jsem se soustředila, bylo udělat další krok. Protože jeden malý krok navíc dokážete udělat vždycky. Jenom jeden. A po něm další. A to bylo celé, ne že po tomhle kroku musím udělat ještě dva tisíce. To vůbec. Na to jsem nemyslela. Úplně jsem to vypla.

A další věc byla, že jsem si musela hlídat, abych měla otevřené oči. Protože se mi pořád zavíraly. Jakmile jsem zavřela oči, začala jsem usínat za chůze. A nebo jsem prostě přestala jít.

Takže jsem si pořád v hlavě opakovala:
Breathe. Walk. Eyes open.
Dýchej. Jdi. Otevři oči.

Musela jsem si připomínat, že musím dýchat, protože jsem zapomínala i na to. Nevím, jak je to možné, ale já jsem prostě často zadržovala dech, aniž bych chtěla. Tělo to dělalo samo. Takže jsem si musela připomínat, že mám dýchat. Že mám mít otevřené oči. A říkala jsem si: další krok… a teď další krok… a teď další krok.

A kolikrát jsem jenom zvedla nohu a položila ji skoro tam, kde už byla. Ani jsem pořádně neudělala krok. Nebo ten krok měl třeba milimetr.

Potom, když už jsem byla opravdu blízko, už jsem to ani neuměla popsat. Už jsem to celé prožívala v takovém deliriu, že vlastně nevím, jestli se to fakt stalo. Jestli jsem tam vůbec byla. Nebo jestli se mi to celé jen zdálo.

Ale jediný, na čem záleželo, byl ten další krok. Jenom další krok. A po něm další. I kdyby to byl tak malinký krok, že ho nikdo zvenku ani nevidí. Že to vypadalo, že stojím na místě. Ale já věděla, že jsem se o milimetr posunula dopředu. A že to prostě dojdu…

No a taky že jo – opravdu jsem tam došla. Když jsem před sebou viděla tu cedulku na vrcholu Kilimandžára, tak ani nevím, kde se to ve mně vzalo – ale já jsem těch posledních pár kroků dokonce doběhla.

To je ten adrenalin – když víte, že už jste tam. Že zbývá třeba jen dvacet kroků. Najednou přijde euforie, nával energie, tělo sebere poslední zbytky sil a dostane vás až na vrchol.

Ale i tam – i v tom největším zázraku – je pořád to hlavní soustředit se na další krok. Na ty malé kroky, které Vás tam dovedly.

A čím blíž jste jakémukoliv cíli – když už vidíte výsledek – například v podnikání přijdou první objednávky, nebo při uzdravování první dobré zprávy, první kontrola, kde se něco zlepšilo, první den, kdy je vám lépe… to už je ta cedule v dálce, která Vás popostrčí.

Najednou to začne být mnohem jednodušší.

Ale když je ten cíl ještě daleko – tak daleko, že dívat se na něj je vlastně kontraproduktivní – tak tehdy je jediný, co funguje - další krok, jenom jeden.

Vy se na ten cíl musíte podívat na začátku. Já jsem se tehdy rozhodla – ano, chci vylézt Kilimandžáro. To byl můj první velký cíl. Stejně jako třeba Vy si řeknete: „Chci napsat knihu.“ To je Váš velký cíl. A to často stačí – rozhodnout se, vizualizovat si ho, třeba ho i manifestovat. Ale pak… pak už je opravdu důležité soustředit se jen na ten první malý krok, který Vás k němu dovede.

Každý velký cíl v životě je takové Vaše osobní Kilimandžáro. A jediné, na čem doopravdy záleží, je ten úplně nejmenší krok, který můžete udělat právě teď. Malý krok vpřed. A po něm další. A pak další. Každý jeden malý krok vás dovede blíž k tomu velkému, důležitému cíli.

To rozhodnutí pro ten velký cíl je důležité udělat na začátku. Ale potom už jde jen o ta každodenní malá rozhodnutí – ta pravidelná, zdánlivě nenápadná, která se časem poskládají do té Vaší cesty.

Takže se teď sami pro sebe zkuste zamyslet – jaký je ten Váš velký cíl? Pokud můžete, klidně na chvilku zavřete oči. Představte si ten vrchol hory. Představte si, že už jste tam – že jste ten cíl zvládli. A teď si zkuste představit ten nejmenší možný krok, který můžete udělat právě teď, hned teď, třeba i během toho, co tenhle podcast posloucháte.

A jakmile uděláte tenhle jeden krok – jaký je ten další? A jaké jsou ty malé pravidelné kroky, které si můžete zařadit do každého dne? Co by mohlo být vaší novou malou rutinou, která vás bude přibližovat dál a dál?

Pokud byste si chtěli přečíst o celém tom výstupu na Kilimandžáro – třeba vás to inspiruje něco podobného podniknout – přidám Vám do popisku epizody odkaz na článek na blogu, kde popisuju celý tenhle zážitek.

A jak už jsem říkala – zpětně vidím, že tahle moje potřeba pořád si něco dokazovat, pořád krmit svoje ego… že jsem tím vlastně svému tělu dost ubližovala. Už při prvních halucinacích mi moje tělo dávalo jasně najevo, že chce, abych to otočila. Ale já jsem musela ,,to musela zvládnout“ a zvládla jsem to – ale dnes už jsem někde jinde. Už necítím potřebu něco si dokazovat, a dokonce vnímám, že právě tyhle věci jen posilují moje ego. A to není cesta, kterou teď chci jít.

Ale jedno mi ten výstup dal – důkaz toho, že dokážu cokoliv, když si to rozložím na malé části. Na maličké rozhodnutí. Na malé momenty bolesti. Protože jeden malý moment bolesti zvládneme vždycky. A pak další. A další.

Bylo to takové fyzické připomenutí toho, že krok po kroku se opravdu dá dojít kamkoliv. Je jedno, jak dlouho to trvá. Každý máme své tempo. Každý máme jinou cestu, jiné podmínky. Já jsem třeba šla ten poslední úsek skoro dvakrát tak dlouho jako ostatní – kvůli výškové nemoci. Ale to bylo úplně jedno. Protože já jsem došla.

A stejně tak je to s uzdravováním. Mně bylo jedno, jak dlouho to potrvá. Byla jsem připravená na tři roky, klidně na pět. Protože už jsem věděla, že moje cesta je jen moje. A že se nikdy nedá porovnávat s cestou někoho jiného.

Takže pokud teď máte před sebou nějaký obrovský cíl a připadá vám jako nepřekonatelná hora – jediné, na co se potřebujete soustředit, je ten jeden další krok. Nic víc. Jen další krok.

A právě proto, abych Vás na té Vaší cestě k cíli mohla podpořit, k téhle epizodě najdete i vizualizaci – je to forma manifestace, ale ne takové té, která se soustředí jen na výsledek. Tohle je vizualizace, která mapuje právě ty malé jednotlivé kroky, které Vás k cíli dovedou. Odkaz najdete v popisku epizody.

Doufám, že se vám vizualizace bude líbit. A doufám, že Vám i tahle epizoda něco dala. Možná byla trochu lehčí, ale pokud se vás nějak dotkla, pokud vás něčím podpořila – dejte mi vědět. Každá vaše zpráva nebo zpětná vazba mě potěší a moc si jí vážím.

Děkuju, že jste tu dneska byli se mnou. Přeju Vám krásný zbytek dne a těším se zase příště – neviděnou nebo na slyšenou.


Vaše Karolína