#11 Meditovala jsem 20 minut každý den: Jak mi to změnilo život a jak to může pomoci i Vám

Krásný den, moje jméno je Karolina a vítám Vás u mého podcastu Heal Yourself, kde s Vámi budu sdílet svou vlastní cestu za uzdravením spolu se zkušenostmi, které jsem nasbírala jako průvodkyně na cestách uzdravení těla i duše ostatních – tak, abyste i Vy mohli uzdravit sami sebe.

Co se stane, když si každý den dopřejete dvacet minut ticha a klidu jen pro sebe?
Dnes sdílím svou osobní zkušenost s pravidelnou meditací. Co se změnilo, co bylo těžké a proč bych dnes už neměnila ani minutu? Možná Vás inspiruji také k tomu začít – nebo u meditace vydržet.

Já jsem se k pravidelné meditaci dostávala poměrně dlouho a velkou oklikou. I přesto, že jsem už dávno cvičila jógu a také ji učila, spirituální část jógy mě vůbec nezajímala. Zajímaly mě jen pozice, bavilo mě dýchání a to, že si můžu změnit stav vědomí jen vlastním dechem. To bylo vlastně to, co mě na józe nadchlo úplně jako první.

Ta hlubší, spirituální – a vlastně hlavní – část jógy pro mě byla naprostá ztráta času. Vůbec jsem nechápala, jaký má meditace význam. Samozřejmě jsme během výcviku měli nějaké krátké úvody do meditací a podobně, ale mě to vůbec nebavilo. Přišlo mi to úplně zbytečné.

Což je vlastně zpětně docela úsměvné, když se podíváme na význam jógy. Celá ta osmidílná cesta jógy má totiž jediný cíl – připravit nás na dlouhé sezení v meditaci. Posledním krokem je samádhi, tedy hluboká meditace. Všechny kroky předtím, včetně ásan, které dnes chápeme jako „jógu“, jsou jen přípravou. Ásany jsou vlastně jen malinkou součástí – původně jich bylo jen několik a jejich jediným účelem bylo připravit tělo na dlouhé sezení v meditaci.

Jóga znamená spojení našeho individuálního vědomí s božským a tohoto spojení lze dosáhnout různými způsoby. Jóga tedy nemusí nutně obsahovat ásanovou část. To, co dnes známe jako fyzickou jógu, je jen jedna z cest – rádža jóga, osmidílná cesta, kde jsou ásany jen velmi malou a vlastně ne až tak důležitou částí.

Na Západě se ale jóga vyvinula tak, že ji vnímáme hlavně fyzicky. A i já sama – když jsem s jógou začínala – jsem ji chápala především jako práci s tělem: protahování, posilování a propojování pohybu s dechem. To, že je to praxe pro rozvoj vědomí a spirituální posun, jsem úplně míjela. Vlastně jsem ani nevěděla, co si pod tím mám představit.

A i přesto, že jsem se pohybovala ve světě, kde byla meditace obrovskou součástí, neustále jsem se jí vyhýbala. Pak mi ale přišlo, jako by se meditace začala objevovat všude. Jako kdyby mi něco pořád říkalo, že mám začít meditovat. V jakémkoli podcastu, který jsem si pustila, byl první díl o meditaci – „musíš meditovat“. Vlastně trochu jako teď v mém podcastu, kde mám pocit, že to zmiňuji skoro v každé epizodě.

Vždycky jsem četla nějakou knihu a tam byla kapitola o tom, jak meditace někomu změnila život. Jak mu pomohla, jak byla transformační. Pořád jsem o tom slyšela dokola. Meditaci jsem vždycky zkusila… ale vydržela jsem jen pár dní. Pak mě to přestalo bavit.

Pro spoustu lidí je první krok k meditaci spojený s tím, že chtějí opravdu něco změnit ve svém životě. Když nejsou spokojení, necítí se naplnění, řeší zdravotní problémy nebo se necítí šťastní. Často je to právě meditace, která se objeví jako další krok. U mě to nebylo jinak.

Dlouho jsem hledala způsob, jak se zbavit poruch příjmu potravy, kterých jsem měla několik a různě se střídaly. Vyzkoušela jsem všechno možné – psychoterapii, různé přístupy – ale nic mi nepomohlo. Zároveň jsem se dlouhodobě cítila velmi nešťastná. Navenek to vypadalo, že mám všechno, ale uvnitř jsem se cítila strašně nenaplněná. Jako by mi v životě něco chybělo. Jako bych nevěděla, jak být šťastná.

I když jsem měla všechno, co bych si kdy mohla přát, nevěděla jsem, jak ty věci „použít“ k tomu, abych se v životě cítila dobře. Abych se cítila naplněná. Věděla jsem, že meditace je něco, co mi s tím může pomoct. Bylo to takové intuitivní vědění – pocit, že tohle je něco, s čím musím začít.

Zkusila jsem to asi pětkrát. Pokaždé jsem toho nechala. Myslím, že nejdéle jsem vydržela čtrnáct dní a pak jsem se na to vykašlala. Protože – jak říká většina lidí – „já mám myšlenky“. Já je měla taky. A byly úplně šílené. V meditaci se často ještě zesílí, protože si sedneme a snažíme se soustředit – většinou na dech. A dech je pro naši mysl něco hrozně „nezajímavého“.

Až později, když se v meditační praxi posuneme, zjistíme, že dech nás dokáže dostat do neuvěřitelných hloubek. Že už to vůbec není nudné. Je to cesta, která nemá konce – jdeme hlouběji a hlouběji a je to nádherná cesta sebepoznání. Ale na začátku to tak vůbec nevypadá. Nejsou vidět žádné pokroky. Mysl šílí a posílá nám neuvěřitelné věci.

Mě z meditace často bolela hlava, hlavně proto, že jsem neměla nikoho, kdo by mě vedl. Neměla jsem žádného gurua ani kouče. V době, kdy jsem s meditací začínala, to nebylo jako dnes – nebyly tisíce meditačních aplikací. Bylo jich jen pár a nešly moc do hloubky. Nikdo mi tehdy neřekl, že meditace neznamená nemít myšlenky. Na to jsem přišla až později a říkala si: Ty jo… to mi mohlo ušetřit tolik práce.

Já jsem měla ten koncept meditace, jako má většina lidí – že meditace znamená úplně vyprázdnit hlavu a nemít žádné myšlenky. Jenže já jsem samozřejmě měla milion myšlenek. A měla jsem pocit, že je z té hlavy musím vyndat, odstranit. Dost často mě z toho ta hlava i úplně rozbolela. Fakt mi přišlo, že mi bylo během meditace mnohem hůř, než než jsem s ní vůbec začala. A tak jsem se na to zase vykašlala.

Ale pořád jsem někde uvnitř věděla, že je to něco, co v životě potřebuju. Že je to pro mě hrozně důležité. Pořád na mě tohle téma skákalo ze všech stran – meditace, meditace, meditace.

A pak na mě jednou „skočila“ studie z Harvardu, kde mluvili o tom, jak meditace dokáže doslova změnit strukturu našeho mozku. Měřili mozek před začátkem meditace, pak lidé meditovali několik týdnů a následně jim mozek změřili znovu. Zjistili, že meditace není jen nějaký abstraktní pojem. Pro mě to do té doby bylo hrozně ezoterické – tehdy jsem byla hodně racionální, hodně věda, věda, věda. A přesně tohle byl ten moment, který jsem potřebovala.

Potřebovala jsem vědecký důkaz, že to má smysl. Že když vydržím, tak se mi skutečně změní struktura mozku. Že některé části vyrostou, jiné se zmenší – a přesně to ta studie popisovala. Zároveň tam ale říkali, že tyto změny se u nikoho neobjevily dřív než přibližně po třech týdnech pravidelné meditace. A tam jsem si uvědomila, že já jsem se k tomu nikdy v životě nedostala. Nikdy jsem nevydržela déle než čtrnáct dní. Takže jsem ty změny ani nemohla pocítit.

A tak jsem si dala výzvu. Budu meditovat každý den dvacet minut po dobu jednoho měsíce. A pokud se ani potom nic nezmění, pokud to bude pořád stejně strašné, rozhodla jsem se, že už to dál zkoušet nebudu. Že meditace prostě není nic pro mě.

První tři týdny byly vlastně úplně stejná tragédie jako všechno předtím. Meditace často funguje tak, že prvních pár dní je mozek nadšený, protože je to něco nového. Mysl se tím dokáže zabavit a křivka jde nahoru. Jenže pak se meditace začne opakovat, začne být monotónní a pro mysl je to strašná nuda. Zároveň ještě nejsme tak daleko v praxi, abychom cítili nějaké výrazné změny.

Možná tam už nějaké změny jsou – třeba o trochu líp spíme, jsme malinko méně ve stresu, reagujeme klidněji na věci, které nás dřív hodně rozhodily. Ale nejsou to ještě tak velké změny, aby nás to nadchlo a motivovalo pokračovat. A zároveň v samotné meditaci přijde obrovský propad. Často máme pocit, že je to ještě horší než na začátku.

Prvních pár meditací bývá paradoxně snazších než ty po dvou týdnech. A právě proto je strašně důležité vydržet. Na to jsem přišla až zpětně. Kdyby mi tehdy někdo řekl: „Já vím, že teď to začíná být monotónní a chceš to vzdát, ale to je přesně ten moment. Neboj se, za chvíli se to zase zlomí. Teď se ti začíná měnit mozek,“ tak by mi to hrozně pomohlo.

Mít tehdy takového mentora by bylo skvělé. Někdo, kdo by mě tím provedl. Já jsem nikoho takového neměla. Byl to můj vlastní způsob, jak se k meditaci dostat. Ale jsem strašně ráda, že dnes můžu být tímhle člověkem pro ostatní. A že můžu lidem usnadnit vstup do té fáze meditace, která začne být krásná, naplňující – a kdy nás to začne opravdu bavit.

Meditovala jsem tedy každý den dvacet minut. První tři týdny se vlastně nic zásadního nezměnilo. Ani v životě kolem mě. Možná jsem trochu líp spala, ale jak už jsem říkala, ty změny nejsou na začátku tak obrovské, aby nás ohromily. Já mám ale ráda výzvy. A když si nějakou dám, jsem odhodlaná ji dodržet. Takže i když jsem si po třech týdnech říkala, že to pořád nejde a že se nic neděje, řekla jsem si: „Dala sis měsíc. Tak ten měsíc vydržíš.“

A pak to přišlo. Na začátku čtvrtého týdne jsem si zase sedla do meditace. Už ten den jsem cítila, že si sedám s mnohem větší lehkostí. Bylo to příjemnější hned od začátku. Soustředila jsem se na dech a po nějaké době jsem otevřela oči, podívala se na hodinky – a od chvíle, kdy jsem si sedla, uplynulo čtyřicet pět minut. Já jsem si toho vůbec nevšimla.

Bylo to poprvé, kdy jsem v meditaci vstoupila do flow. Do toho stavu, kdy je to, co děláte, pořád výzva, ale už ne taková, aby s tím mysl bojovala. Mozek se na to dokáže plně soustředit. Já jsem byla jen v dechu. Nevnímala jsem čas, nevnímala jsem tělo. Vlastně vůbec nevím, co se těch čtyřicet pět minut dělo. Já jsem byla jen ta meditace.

A od toho dne, jako by se něco přepnulo. Najednou jsem si do meditace sedala s pocitem, že už vím. Jako bych v tom flow pochopila, co jsem celou dobu dělala špatně. Přestala jsem bojovat s myšlenkami. Nechala jsem je přijít a zase odejít.

Trvalo mi to mnohem déle, než by to trvalo někomu, kdo by meditoval „správně“ od začátku. Já jsem totiž dlouhou dobu meditovala špatně a musela jsem si na to přijít sama.

V ten moment mi to došlo. Najednou jsem dokázala myšlenky jen nechat plynout a mnohem delší dobu se soustředit na dech. A když jsem v myšlenkách odběhla, jednoduše jsem se vrátila zpátky – přesně tak, jak bych to dnes vedla i já sama. Došlo mi, co to vlastně znamená meditovat. Jak to dělat. A od té doby to začalo být hrozně jednoduché.

Začala jsem se na meditace těšit. Najednou jsem z meditace odcházela s pocitem, že je mi úžasně. Nebolela mě hlava, cítila jsem se lehce. Bylo to něco, co mi začalo život opravdu zlepšovat. A nebyla to jen samotná meditace – já jsem začala vidět obrovské změny všude kolem.

Ty změny přišly skoro jako skok. Jako kdyby někdo vzal můj život a otočil ho na druhou stranu. Všechno bylo jiné. Všechno bylo lepší. Všechno, co jsem dělala, bylo najednou naplněnější, klidnější, šťastnější.

Pamatuju si, jak mě hrozně překvapilo, že se najednou pořád směju. Že se automaticky usmívám na lidi kolem sebe. Dřív jsem měla takový ten „bitch face“ – pořád jsem se tvářila lehce naštvaně, přesně tak, jak jsem se cítila uvnitř. Nešťastně, nenaplněně. A najednou jsem se začala sama od sebe usmívat na všechny okolo.

Věci, které mě dřív strašně vytáčely, mi přestaly vadit. Pamatuju si třeba, jak mě hrozně rozčilovalo, když někdo mlaskal u jídla – vyvolávalo to ve mně až takový hluboký hněv. Najednou mi to bylo úplně jedno. Zvuky z ulice, troubení aut… Dřív mě to vždycky vytočilo nebo vyděsilo. Když na mě někdo zatroubil, měla jsem chuť reagovat. Teď? Nic. Vůbec nic.

Přestala jsem se lekat. A to je něco, čeho jsem si začala všímat poměrně brzy. Dřív jsem měla silný lekací reflex – jakýkoliv hlasitý zvuk, pohyb, cokoliv nečekaného mě rozhodilo. A najednou to zmizelo. Jako bych na to už ani neměla kapacitu.

Do dneška si vlastně nepamatuju, kdy jsem se naposledy opravdu lekla. Když jsem s ostatními lidmi, přijde mi to normální, ale pak si toho všimnu – třeba vedle mě vyletí pták a všichni tři lidi kolem sebou trhnou. A já nic. Jdu dál. Kdyby mi letěl přímo do obličeje, tak se samozřejmě uhnu, ale nevyleká mě to. Vím, že se mi nic nestane.

Hlasité zvuky, troubení, pohyb zvířat – nic z toho mě už nevystraší. Když se mě někdo snaží schválně vylekat, většinou to vzdá. I můj partner to po čase vzdal. Vždycky se snažil vybafnout a pak jen řekl: „Jo, já vždycky zapomenu, že ty se vlastně nikdy nelekneš.“

A právě tohle jsem si začala uvědomovat krátce po tom, co jsem začala meditovat. Dřív jsem byla pořád v takovém sevření. V neustálé úzkosti. Jako by cokoliv mohlo být hrozba. A tohle úplně zmizelo. Najednou jsem se mohla nadechnout. To vnitřní sevření, ten pocit, že se musím pořád chránit, úplně opadl. A najednou tam prostě nebyl.

A ty pozitivní změny v mém životě – spolu s tím, že se samotná meditace stala nádherným zážitkem – mě dovedly k tomu, že už mi vůbec nestačilo jen dvacet minut. Ráda jsem seděla v meditaci čtyřicet pět minut, klidně hodinu. Nedělalo mi problém meditace prodlužovat. Byla jsem šťastná, když jsem měla tolik času, že jsem mohla meditovat déle. Začala jsem si to opravdu užívat.

Meditovat každý den najednou nebyl žádný problém. Bylo to něco, na co jsem se těšila. Často to byla ta nejlepší část celého dne.

A jak už jsem říkala – změnilo mi to život na tolika úrovních. Jednou z nich je spánek. To byla změna, kterou jsem si začala uvědomovat poměrně brzy, ale obrovský rozdíl přišel hlavně po prvním roce. Najednou jsem začala usínat úplně v klidu. Dřív pro mě bylo usínání obrovský problém. Často jsem brala prášky na spaní, abych vůbec dokázala zabrat.

Lehla jsem si do postele a hlava jela na plné obrátky – milion myšlenek, minulost, budoucnost, všechno, co se mi nepovedlo, všechno, co musím udělat druhý den. Klasika před spaním. A meditace tohle dokázala úplně utišit.

A vlastně jsem ani nemusela meditovat přímo před spaním. Měla jsem už mozek tak natrénovaný, že dokázal na povel „vypnout“. Když jsem měla spát, tak jsem prostě spala. A když jsem náhodou měla větší stres – něco, co jsem musela řešit další den a co mi přišlo do hlavy těsně před spaním – už jsem věděla, co dělat. Stačilo se soustředit na dech, jen ho pozorovat, a tímhle způsobem se úplně ukolébat do spánku.

Rozdíl v usínání byl obrovský. A stejně tak v kvalitě spánku. Začala jsem cítit, že potřebuju spát mnohem méně než dřív. I po sedmi hodinách jsem se budila plná energie, úplně jinak vyspaná než dřív. A tohle potom ovlivní všechno v našem životě. Když dobře spíme, všechno ostatní je jednodušší.

Věřím, že to, že jsem se najednou cítila subjektivně o tolik šťastnější, bylo díky meditaci – ale také díky tomu, že jsem poprvé v životě, poprvé ve svém dospělém životě, dokázala opravdu dobře spát. Bez alkoholu. Bez prášků na spaní. A dnes už víme, že tyhle věci sice pomůžou usnout, ale kvalitu spánku – zvlášť alkohol – výrazně zhoršují. Tělo se pak nemůže zregenerovat tak, jako při skutečně hlubokém, přirozeném spánku.

Spánek byla jedna z největších změn, kterou jsem dokázala opravdu objektivně posoudit po prvním roce meditace. A vydrželo mi to dodnes. Vlastně se to pořád jen zlepšuje. Samozřejmě mám období, kdy je v životě víc stresu a není to tak harmonické jako jindy. Ale jak už jsem říkala – dnes už vím, co dělat i v těchto chvílích, kdy je spánek ovlivněný tím, co se děje kolem mě.

Další obrovská změna přišla v oblasti soustředění. Věci, které by mi dřív zabraly několik dní, jsem byla schopná dokončit za pár hodin. Jen díky tomu, že jsem se dokázala stoprocentně soustředit na jednu věc. Strašně mě mrzí, že jsem s meditací nezačala ještě před vysokou školou. Jsem si jistá, že by mi to neuvěřitelně ulehčilo zkouškové i učení na státnice. Kdybych tehdy už měla v rukou schopnost uklidnit mysl a zacílit mozek na jednu konkrétní věc.

A přesně tohle v meditaci trénujeme – pozornost. Pozornost na jednu věc. V meditaci je to nejčastěji dech nebo pocity v těle. Ale to, co si natrénujeme v meditaci, pak přenášíme do všech oblastí života. Soustředění je obrovská věc a většina lidí si ho všimne velmi brzy. Mysl přestane přeskakovat z problému na problém, z mobilu na televizi, a my se najednou dokážeme plně ponořit do toho, co právě děláme.

Meditace je skvělá i pro lidi s ADHD. Pro ně může být klasická meditace vsedě ze začátku náročnější než pro lidi bez ADHD. Ale existují jiné cesty – třeba hluboké dýchání, soustředění se jen na samotný nádech a výdech, nebo meditace v pohybu. Chůze, kdy se soustředíme na to, co se děje v těle při každém kroku. Pro ADHD – a vlastně pro jakékoliv potíže se soustředěním – je meditace naprosto úžasný nástroj.

Další velká změna se týkala zdraví. Než jsem začala meditovat, měla jsem několik let vyrážku na rukou – takový ekzém. Objevoval se i na těle, občas i na obličeji, třeba pod nosem. Nevěděla jsem, co s tím. Vyzkoušela jsem spoustu krémů a různých přístupů, ale nic nepomáhalo. Až meditace.

Poprvé v životě mi ekzém úplně zmizel právě ve chvíli, kdy jsem začala pravidelně meditovat. A už se nikdy nevrátil. U mě byly tyhle kožní problémy způsobené chronickým stresem. Pravidelná meditace ten chronický stres dokáže snížit na úroveň, která je pro tělo zvládnutelná. Dostane nás do stavu, kdy už nežijeme v neustálém napětí, ale prožíváme jen vlny stresu – a po nich zase uklidnění.

Díky tomu se u spousty lidí začnou dít věci, které by dřív nepovažovali za možné. Zmizí ekzémy, zlepší se akné, upraví se trávení, třeba u IBS. Tyhle potíže jsou velmi často propojené se stresem. A když snížíme chronický stres, tělo se začne léčit samo.

V mém případě se vyrážka už nikdy nevrátila. Ani v obdobích, kdy jsem později zažívala větší stres. Tělo už nebylo v neustálém přetížení a dokázalo nárazový stres zvládnout – a zase se vrátit do klidu.

A další oblast, kde jsem viděla obrovskou změnu – doslova o sto osmdesát stupňů – byly vztahy. Vztahy s ostatními lidmi, ale hlavně vztah sama se sebou. A já si myslím, že právě na tomhle vztahu vlastně stojí úplně všechno. Meditace mi vyléčila vztah sama se sebou. A tenhle vztah pak ovlivňuje všechny ostatní vztahy kolem nás.

Když nenávidíme sami sebe, je pro nás hrozně jednoduché nenávidět i lidi kolem sebe. Je strašně snadné hledat chyby venku, zrcadlit si v ostatních to, s čím nejsme spokojení sami u sebe, a nechat se tím pak spouštět ve vztazích.

Vztah sama se sebou – nějaká sebeláska k vlastnímu tělu, k vlastním chybám, k sobě samé – byl vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem s meditací vůbec začala.

Několik let jsem bojovala s různými poruchami příjmu potravy. Víc o tom mluvím v online programu Meditace, kde to rozebírám víc do hloubky, pokud by vás to zajímalo. Meditace byla něco, co mi konečně dokázalo pomoct.

Když si takhle ubližujeme, když ubližujeme sami sobě a svému vlastnímu tělu, nedokážeme se vidět v zrcadle tak, jak opravdu vypadáme. Díváme se na sebe a říkáme si, že jsme odporní, že jsme něco tak hnusného v životě neviděli. To není problém těla. To je problém sebelásky. Problém vztahu, který máme sami se sebou. A právě tohle dokáže pravidelná meditace úplně otočit na druhou stranu.

Ten proces u mě nebyl rychlý. Když je problém takhle hluboce zakořeněný, chce to čas. Ale už po roce jsem se dokázala vyléčit ze syndromu přejídání. Neměla jsem už ani body dysmorfii. Dokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla – ne tak, že bych viděla bohyni, jako dnes. To přišlo až mnohem později. Tenhle proces trval ještě několik dalších let. Opravdu se „promeditovat“ do stavu, kdy je dívání se na sebe do zrcadla něco krásného a příjemného.

Dnes je to pro mě podobné, jako když se díváte na někoho, koho bezpodmínečně milujete. Přijde vám jako ten nejkrásnější člověk na světě. A přesně takhle se dnes dívám sama na sebe. Zní to možná narcisticky, ale je to nesmírně důležité.

Pamatuju si, že jsem jednou slyšela Dalajlámu mluvit o tom, jak je pro něj nepochopitelné, že se lidé nenávidí. Pro něj to byl koncept, který vůbec nedokázal pochopit. Myslel si, že lidé se přece mají rádi vždycky – že spíš bývá problém v tom, že se mají až moc rádi a že je potřeba trochu „sfouknout ego“. Ale že by se někdo nenáviděl? To si vůbec neuměl představit.

V jeho kultuře a náboženství je sebeláska a přijetí sebe sama něco tak hluboce zakořeněného, že myšlenka, že by to někdo mohl mít jinak, pro něj byla nepředstavitelná.

U nás na Západě je to bohužel úplně běžné. A u žen mám pocit, že je to ještě vyhnané do extrému. Jsme neustále hodnocené podle vzhledu. Vypadat dobře je považované za strašně důležité. A je pak hrozně snadné si to v hlavě úplně překroutit a začít se vidět úplně jinak, než jak ve skutečnosti vypadáme.

Ta láska k sobě, to sebepřijetí – nejen že se přijímáme, ale že se dokážeme vidět jako něco krásného – se často úplně vytratí.

Z mojí zkušenosti: už po roce mi zmizely všechny problémy, které jsem měla. A ještě to nebylo tak, že bych své tělo stoprocentně milovala. Když se dnes podívám na své tělo z té doby, říkám si: Co mi tehdy vlastně bylo? Kdybych dnes měla takové tělo, dívala bych se na sebe jako na bohyni. Jenže tehdy jsem viděla úplně něco jiného.

Ale po tom roce už jsem se dokázala podívat do zrcadla bez toho, abych si v hlavě říkala odporné věci. Vrátilo se mi sebevědomí. Navenek jsem ho měla vždycky, ale uvnitř bylo úplně nulové. Byla jsem strašně nejistá. Pořád jsem řešila, jestli nemám velké stehno, jestli někde nevypadám tlustě. Tyhle myšlenky úplně zmizely.

A to je na meditaci to nádherné – že vás ty myšlenky přestanou terorizovat. Najednou už nemáte v hlavě toho odporného diktátora, který vám pořád říká, že na něco nemáte, že vypadáte hrozně, že je s vámi něco špatně. Ten hlas postupně utichne.

Dokážete se na sebe podívat objektivně a říct si: „Jo, dneska mi to sluší.“ A postupně se to dostane až do fáze, kdy se podíváte do zrcadla a řeknete si: „Wow. Já vypadám nádherně.“ Dokážete se na sebe dívat opravdovou láskou.

A když jste v tomhle bodě, celý život se začne žít úplně jinak. Každý den se na sebe díváme do zrcadla. A pokud je první myšlenka: Ty dneska vypadáš strašně, tak si dokážete představit, jaký bude zbytek dne.

Ale když se na sebe podíváte a řeknete si: Krása. Jsi ready. Vypadáš skvěle, tak všechno, co následuje, prožíváte úplně jinak.

Ten vztah k sobě samotné pak změnil i to, jak jsem prožívala vztahy s ostatními. Najednou jsem začala být na lidi mnohem hodnější a příjemnější. Dřív jsem taková vůbec nebyla. Byla jsem pořád lehce naštvaná, často nepříjemná, drsná. Málo jsem se usmívala.

Pamatuju si třeba na období, kdy jsem měla svoji první firmu The Glitters. Jezdily jsme s holkami po festivalech, lepily jsme kamínky, dělaly třpytky, zaplétaly copánky. Měla jsem pod sebou tým holek – kadeřnice, make-up artistky. První léto se mnou pracovalo asi dvacet dalších holek. A já vím, že mě neměly rády. Byla jsem přesně ta toxická šéfová – nepříjemná, tvrdá, zlá na lidi.

My jsme kolikrát jezdily i na dva festivaly zároveň. Byly jsme rozdělení na dvě skupiny – já jsem jezdila s jednou a s druhou jezdila Sára, se kterou jsem měla The Glitters. A pak se stalo, že na jeden festival měly jet holky, které do té doby jezdily se Sárou, a měly jet se mnou. A ony řekly, že nepojedou. Že se mnou jet nechtějí. Že se mě bojí. Že jsem na ně nepříjemná.

A teď si to zkuste představit. Jaký člověk jsem tehdy byla. Jak strašně nepříjemná jsem musela být, když se mnou lidé nechtěli jet pracovat.

A dnes se mi často stává, že mi lidé říkají: „Ty máš tak krásnou energii. Ty jsi tak příjemná. Ty se tak usmíváš. Jen být v tvojí přítomnosti mě uklidňuje.“ Ale já jsem se takhle nenarodila. To není moje přirozenost. To je všechno díky meditaci.

Já jsem vůbec nebyla žádná „nice energy“. Byla jsem přesný opak. Já jsem plivala oheň. Tu nespokojenost a neštěstí, které jsem měla v sobě, jsem šířila kolem sebe. Když jsem byla nešťastná já, chtěla jsem, aby byli nešťastní i všichni kolem mě. A často se mi to bohužel dařilo.

V tom roce, kdy jsem začala meditovat, jsme jeli s The Glitters další festivalovou sezónu. A celý tým se vyměnil. Z toho prvního roku mi vlastně skoro nikdo nezůstal. Všichni odešli. Protože jsem si s těmi holkami vůbec nevypěstovala žádný hezký vztah. Byla jsem na ně jen nepříjemná. Měla jsem pocit, že musím vytvářet autoritu.

A to je přesně ta představa, kterou má spousta šéfů – že musí být tvrdí, drsní, aby se jich lidé báli a pak se chovali tak, jak oni chtějí. Ale takhle to vůbec nefunguje.

Během toho roku jsem na to přišla. A jak jsem se začala chovat hezky k lidem kolem sebe, usmívat se, tak se to změnilo i ve vztahu k holkám, které pro mě pracovaly. O sto osmdesát stupňů. Kdybyste mě viděli rok předtím a potom, vůbec byste mě nepoznali.

Najednou jsem byla na ty holky hodná. Což zní jako úplný základ – když pro vás někdo pracuje, chováte se k němu hezky. Ale pro mě to tehdy vůbec nebylo normální. Najednou jsem viděla, že mě mají rády. Nemusela jsem každý rok hledat nové lidi. Holky zůstávaly. Cítily se se mnou v práci dobře.

Pamatuju si moment, kdy jsem jim řekla, že s nimi tentokrát nepojedu já, ale pojede Sára. A ony se zeptaly: „A bude na nás tak hodná, jako jsi na nás ty?“ V ten moment mi to došlo. Najednou byla radost s lidmi pracovat.

Začala jsem se jich ptát: „Měla jsi jídlo? Dej si pauzu. Jsi unavená? To vůbec nevadí, že je tady fronta. Hlavně ať jsi v pohodě. Klidně si odpočiň deset minut. Nepřepínej se. Holky, pily jste? Jedly jste?“ Prostě jsem se o ně začala starat tak, jak by to mělo být normální. Ale na začátku mi to tak vůbec nepřišlo.

Kdyby všichni šéfové na světě začali meditovat, svět by se žil o tolik líp. Kdyby měl každý nad sebou člověka, který pravidelně medituje, garantuju vám, že by se k lidem choval úplně jinak. Najednou by byly důležité jiné věci.

Po roce meditace se u mě začaly dít i další věci. Z ničeho nic jsem cítila potřebu pomáhat ostatním. Jela jsem dobrovolničit do uprchlického tábora, později do sirotčince v Africe. Věci, které by mě dřív ani ve snu nenapadly. Najednou pro mě bylo důležité být užitečná. Být hodná. Zajímat se o to, jak se cítí lidé kolem mě.

To ale neznamená, že by se můj život stal dokonale harmonickým. Neznamená to, že by se neděly těžké věci nebo že by se mi občas něco nepokazilo. Na téhle úrovni se vlastně nezměnilo skoro nic. Život byl pořád nahoru a dolů – tak, jak život prostě je.

Co se ale změnilo, bylo to, že se mnou to přestalo tak házet. Už jsem nebyla v euforii, když se něco povedlo, a zároveň v totální depresi, když se něco pokazilo. Najednou jsem byla víc „ve středu“. Věci mě nerozhazovaly tak jako dřív.

A i když život zrovna nešel podle mých představ, dokázala jsem pod tím vším cítit klid. Neznamená to, že bych nebyla nikdy smutná. Naopak – paradoxně jsem si občas dovolila cítit smutek ještě víc. Dokázala jsem plakat, prožívat emoce naplno. Ale už to nebyl konec světa. Nehodilo mě to do temné deprese a pocitu, že je všechno hrozné.

I když jsem byla smutná, někde hluboko pod tím byl pořád pocit spokojenosti. Takový základní pocit pohody a harmonie. Jako kdyby nahoře na hladině byly bouřky, vlnobití, tsunami… ale na dně toho pomyslného oceánu života byl pořád klid. Pocit, že všechno bude v pořádku. Že všechno je tak, jak má být. Že nic není tak strašné, aby se z toho člověk musel úplně zhroutit.

A nedávno jsem našla příspěvek na Instagramu, který jsem napsala před pěti lety. Byl to přesně rok od chvíle, kdy jsem začala pravidelně meditovat. A shrnuju tam, jak jsem se tehdy cítila a jak mi meditace změnila život. Chtěla bych vám ho teď přečíst. Je sice v angličtině, ale myslím si, že to vůbec nevadí.

It's been about one year since I started my regular practice of meditation…

And literally everything in my life has become better.

I smile more. I need less sleep. My focus is sharper. My endurance stronger.

Disappointments no longer hurt me as much.

I have so much more love for the people around me — and for myself.

Things that used to drive me crazy just don’t bother me anymore.

I am finally able to truly enjoy the beauty of all the places I travel to.

And even in moments when my life turns into complete chaos,

I can still strangely maintain this warm feeling of contentment and happiness.

I could go on for hours talking about all the ways meditation has improved my life.

And if you’ve ever thought about making it a regular part of your life — please do.

It is incredibly difficult at the beginning,

but if you don’t give up, it will pay off big time.

And you won’t be able to stop.


Od tohohle momentu jsem už odmeditovala přibližně patnáct set hodin. Meditace je dnes naprosto základní součástí mého života. Každého dne.
A to, jak mi dokázala úplně převrátit život vzhůru nohama, jak mi pomohla s tolika různými věcmi, které spolu na první pohled vůbec nesouvisí, ale všechny se dokázaly propojit a zlepšit právě díky téhle jedné praxi… to mě naprosto nadchlo.

Natolik, že jsem se rozhodla věnovat zbytek svého života tomu, abych tohle učení a tenhle obrovský dar meditace předávala dál. A tak doufám, že tahle epizoda pro vás byla třeba tím posledním postrčením — tak, jako pro mě tehdy byla studie z Harvardu — a že meditaci opravdu zařadíte do své každodenní rutiny.

Jak jsem popisovala už na začátku, není to snadné. Pro někoho je to těžší, pro někoho méně. Jsou lidé, kterým meditace dělá větší problém. Já jsem byla rozhodně jednou z nich. A dnes meditaci učím. Je to moje práce, ale hlavně můj největší koníček a vášeň.

Takže si prosím nemyslete, že když máte v hlavě spoustu myšlenek, meditace není pro vás. Právě naopak. Meditace je přesně pro vás. Pro ty, jejichž mysl je neklidná, hlasitá a někdy až vyčerpávající. Právě těm dokáže pomoct nejvíc.

Meditace sama o sobě není složitá. Ale aby byla opravdu efektivní — a aby ten proces nebyl zbytečně bolestivý — je nesmírně užitečné mít průvodce a jasnou strukturu. Já sama bych si tehdy strašně přála, aby mi někdo pomohl. Aby mi řekl, co dělat. Aby mi řekl, ať to nevzdávám hned ve chvíli, kdy mě to začne nudit.

A právě proto jsem vytvořila svůj vlastní online program na 21 dní. Je určený přesně pro lidi, kteří chtějí s meditací začít. Takže i pokud s ní nemáte vůbec žádnou zkušenost — nevadí. Je to přesně pro vás. A zároveň i pro ty z vás, kteří už meditaci zkoušeli, ale pokaždé to vzdali.

Ten kurz je vytvořený tak, aby vás procesem provedl krok za krokem a pomohl vám vydržet až do momentu, kdy se to začne lámat. Dala jsem si opravdu záležet na tom, aby nebyl monotónní, aby vás bavil a aby obsahoval i bonusové meditace, které vám pomůžou přenést to, co se naučíme, do každodenního života.

Kurz trvá 21 dní, ale najdete v něm i spoustu dalšího bonusového materiálu, se kterým můžete meditovat prakticky neomezeně dlouho. Odkaz na vstup do programu najdete v popisku této epizody. První tři dny si můžete vyzkoušet úplně zdarma.

Pokud chcete začít meditovat pravidelně, pokud je chronický stres něco, čemu často čelíte, nebo pokud byste rádi ve svém životě zažili aspoň část těch změn, které jsem zažila já, budu moc ráda, když se ke mně přidáte. I kdyby jen na zkoušku.

Změna, která může ve vašem životě nastat, je opravdu neuvěřitelná. A já si z celého srdce přeju, aby co nejvíc lidí mohlo zažít život, který není žitý na autopilota. Aby ho opravdu prožívali. S lehkostí. S klidem. S pocitem pohody a štěstí, který tam může být neustále — bez ohledu na to, co se zrovna v životě děje.

Pokud jste už kurz začali, nebo jste ho dokonce celý dokončili, budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak vám pomohl a jaký byl váš prožitek. Vaše zpětná vazba pro mě znamená opravdu hodně.

Děkuju vám, že jste tu dnes byli se mnou. Že jste si tuhle epizodu poslechli až do konce.
Přeju vám krásný zbytek dne a těším se na vás zase příště — na slyšenou u další epizody podcastu Heal Yourself.

S láskou,

Karolína