DOBROVOLNÍKEM V UPRCHLICKÉM TÁBOŘE, ŘECKO
Z nejhoršího jsme již venku a uprchlíků ze Sýrie nepřichází tolik, jako například před dvěma lety. Válka v téhle oblasti ale bohužel zatím rozhodně není u konce, lidé ze země prchají neustále a ti, co utekli dříve, se stále ještě nemohou vrátit. Uprchlické tábory jsou tedy plné lidí a pomoc dobrovolníků je tu stále potřeba.
Já se rozhodla pomáhat s neziskovou organizací Refugeesupport, která momentálně v Řecku působí ve třech různých uprchlických táborech. Do jednoho z nich vás vždy alokují podle potřeby. Neziskovka je provozována pouze dobrovolníky. Ti své působení po celou dobu financují kompletně z vlastních zdrojů. Pokud se tedy rozhodnete pro Refugeesupport pracovat jako dobrovolník, veškeré náklady na dopravu, ubytování a stravu si budete hradit sami. Tohle překvapilo skoro každého, s kým jsem po návratu mluvila a standartní odpověď byla, že by čekali alespoň ubytování a jídlo zdarma. Jsou dva druhy dobrovolničení. Pokud pracujete jako dobrovolník v ziskovém sektoru, jako recepční v hostelu například, pak je standartní, že vaši práci dáváte výměnou za ubytování a stravu zdarma. Pokud se ale jako dobrovolník rozhodnete pomáhat potřebným a stát se součástí nějaké charitativní organizace, většinou není možné, aby neziskovka financovala, kromě svého vlastního chodu, ještě vaše výdaje. Některé organizace mají to štěstí, že v místě působení mají zázemí, kde mohou dobrovolníky ubytovat zdarma. Dopravu a stravu si ale ve většině případů hradíte kompletně sami. Charity běží hlavně na peněžních příspěvcích dárců. Ti peníze darují v dobré víře, že 100 % jejich příspěvku opravdu poputuje k těm pro něž jsou určené, ne na hotely a obědy dobrovolníků. Já náklady minimalizovala skoro na nulu. Až do Řecka jsem si dojela stopem. (O tom si můžete přečíst v mém předešlém článku Stopem po Balkáně.) Ubytování jsem navíc měla po celou dobu přes Couchsurfing zdarma.
Přidělena jsem byla do menšího tábora LM Village, který je situovan na jihozápadním pobřeží Řecka u městečka Kyllini. V Kyllini jsou vždy ubytováni i všichni dobrovolníci, standardně v hotelu, kde za noc zaplatíte 25€. Přímo v kempu přes noc nikdo z dobrovolníků nezůstává. Náklady na jídlo jsou pak 10 – 20€ za den.
V táboře žije okolo 250 lidí. Více než 50 % z nich jsou děti. Tábor je vytvořený z opuštěného prázdninového komplexu. Uprchlíci tu tedy nežijí v přepravních kontejnerech, jako ve většině táborů, ale ve zděných domečcích, které dříve sloužily jako ubytování pro návštěvníky zábavního parku. V bytech o jedné ložnici na pár metrech čtverečních ale často žijí i dvě rodiny zároveň, každá o 5 až 7 členech.
Při příjezdu do tábora jsem byla překvapená, jak normálně vlastně celé místo vypadá. Poklidné rodinné sousedství, ulice plné hrajících si dětí … až při bližším pohledu zjistíte, že úhledně vypadající ploty před domky jsou stlučené z náhodně nalezených klacků a příjemné venkovní posezení pro přátele je jen hromada starých prken a matrací. Obyvatelé tábora se, i s tím málem co mají, opravdu snaží z místa, kde žijí, vytvořit domov. Není divu, někteří z nich tu na azyl čekají už přes pět let. Požádat o azyl musí lidé nejdříve vždy v první zemi příchodu do Evropské unie. Tou je pro mnoho Syrských uprchlíků Řecko. Proces je to velmi zdlouhavý a z pravidla trvá několik let. Pokud se prokáže totožnost dotyčného a to, že opravdu prchá z válkou postižené oblasti, je mu přidělen azyl v Řecku a s ním i volný pohyb v zóně EU. Ekonomičtí migranti, kteří do Evropy přicházejí pouze za lepším životem, jsou posílání zpět. Řecko na tom, co se hospodářské situace týče, není nejlépe a práce tu není ani pro místní, natož pro uprchlíky. Pokud se chtějí v Evropě uživit, musejí do zemí, které jsou na tom lépe. Většinou míří do zemí s přívětivější imigrační politikou jako je například Německo nebo některý ze států Skandinávie. Mnoho z nich již také mají právě v těchto zemích některé své příbuzné nebo přátele. V nové zemi musí o azyl požádat ještě jednou a jeho vyřizování se může znovu protáhnout až na několik let. Během celé této doby nemůže uprchlík legálně pracovat, podnikat … moc mu toho nezbývá. Mnoho zdejších mužů mi vyprávělo, jak se nechali na černo místními zemědělci najmout k práci na poli za plat hluboko pod minimální mzdou, aby své dny aspoň nějak vyplnili a vydělali trochu peněz pro rodinu. Zemědělci jim pak po měsíci těžké manuální práce nezaplatili vůbec, v podstatě je jen zadarmo využili jako otroky. Je třeba si uvědomit, že tito lidé neprchají odněkud z chatrče. V táboře žijí doktoři, učitelé, vědci, právníci, majitelé nejrůznějších firem … jsou to civilizovaní a vzdělaní lidé, ze kterých se z ničeho nic stali občané druhé kategorie s minimálními právy, kteří mají nekonečně volného času, přemýšlet o tom, o co všechno díky válce přišli.
Organizace Refugeesupport se zaměřuje hlavně na distribuci jídla mezi uprchlíky. Místo nedůstojného čekání ve frontách na pravidelný příděl, organizace vyvinula skvělý způsob, jak jídlo mezi uprchlíky rozdělit. Každá z rodin jednou týdně dostane obnos falešných peněz podle počtu členů jejich domácnosti. S těmi pak mohou přijít do „obchodu“, který organizace spravuje a „nakoupit si“, co zrovna potřebují. Kromě zajištění základní potřeby jako je jídlo tedy uprchlíci dostávají i jakousi iluzi normálního života. V obchodně jsou základní suroviny na vaření jako mléko, rýže nebo olej a poměrně široký výběr ovoce a zeleniny. Mou prací jako dobrovolníka bylo tedy primárně zajišťovat chod tohoto obchodu: Každý den nakoupit čerstvé ovoce a zeleninu, jednou za týden doplnit sklad, během dne doplňovat police a obsluhovat zákazníky. Práce to byla poměrně fyzicky náročná, většinu času přenášíte těžké krabice s jídlem z místa na místo, ale obyvatelé tábora rádi pomůžou, jak to jen jde. Každé ráno po příjezdu se okolo naší dodávky sběhlo několik starších dětí a nadšeně nám odnosili všechny krabice s čerstvým jídlem až do skladu. Kromě jídla zajišťuje Refugeesupport také distribuci hygienických potřeb, plínek, oblečení nebo čistících prostředků.
I přesto, že jídla, které místní od organizace zdarma dostanou, mají tak akorát pro sebe, velmi rádi se s ním rozdělí. Denně nám do obchodu někdo přinesl domácí cukroví, buchty nebo dokonce pečenou rybu, před pár hodinami vylovenou z moře. Celkově jsem z jejich strany cítila obrovskou vděčnost a respekt k naší práci.
Další nedílnou součástí práce v uprchlickém táboře jsou odpolední aktivity s dětmi. Děti tu bohužel nechodí do školy a během let strávených v táboře a přesuny z místa na místo, příchází o jedny z nejdůležitějších let svého života, tak zásadních pro jejich pozdější rozvoj. Dobrovolníci pro ně tedy každý den organizují aktivity jako hry, soutěže nebo nejrůznější kreativní činnosti a během času stráveného s dětmi se je snaží vzdělávat v základech angličtiny, matematiky nebo geografie. Hodně místních dětí se už anglicky bez problémů domluví. Pro mě osobně byla odpoledne strávená s dětmi tou nejoblíbenější částí dne. Sledovat každodenní progres jednotlivých dětí a objevovat v nich skryté talenty mě nabíjelo neskutečnou energií.
V našem týmu dobrovolníků jsme byli čtyři. Kromě mě tu byla ještě Yana z Hongkongu, Španělka Paula a Sue – hlavní koordinátorka pro tento kemp. Sue byla roztomilá sedmdesátiletá babička s obrovským srdcem. Po odchodu do důchodu se rozhodla, že chce svůj volný čas smysluplně využít a už několik let se aktivně věnuje charitativní činnosti. Pro RefugeeSupport již s přestávkami pracuje tři roky. Ve svém věku přitom v táboře dělala práci, která i mě přišla poměrně fyzicky náročná. Zbožňovali jí děti i dospělí, sršela z ní energie a pozitivní nálada a pro všechny okolo sebe byla obrovskou inspirací. Je nádherné vidět, jak prospěšný a aktivní dokáže někdo v sedmdesáti letech být. „Až tady přestanu být potřeba, chtěla bych odjet do Ria pomáhat sirotkům, co tam žijí mimo společnost a nikdo se o ně nestará.“ Řekla mi, když jsem se jí zeptala, jaké jsou její plány do budoucna.
Před odjezdem jsem se často setkávala s názorem, že dobrovolničit zrovna v muslimském uprchlickém táboře, pro mě rozhodně není vůbec bezpečné, hlavně co se místních mužů týče. Já sama, i přes mou otevřenost k cizím kulturám, jsem popravdě nevěděla, co čekat a bála jsem se, jak na mě budou místní muži reagovat. Po prvním dni stráveném v táboře jsem se musela stydět, jak lehce jsem se nechala ovlivnit předsudky jiných. Rychle jsem totiž zjistila, že jsem všem místním mužům ve skutečnosti úplně ukradená. Ti ženatí by se na mě ani nepodívali a od těch svobodných jsem čas od času dostala velice zdvořilé pozvání na kávu. Za celou dobu se mi nestalo, že by na mě někdo pokřikoval, měl nemístné poznámky nebo dělal cokoliv, díky čemu bych se v táboře cítila nepříjemně nebo v nebezpečí. Právě naopak, všichni byli neskutečně milí, zajímali se odkud jsem, děkovali mi, že jsem přijela a přáli mi, ať se mi v táboře po dobu mého pobytu líbí. To, čeho se v Čechách tolik lidí bojí, je ve skutečnosti ještě větší lež, než jsem si myslela.
Není ale divu, už jen v městečku vzdáleném pár kilometrů, měli velmi pokroucené představy o tom, jak to v táboře vlastně vypadá. Když se místní servírka dozvěděla, co dělám, zhrozila se. Lidé v táboře si podle ní neváží ničeho, co dostanou, vše ničí, prostor tábora neuklízí, všude se válí mrtví psi a lezou šváby… také slyšela, že pár měsíců zpět v táboře zavraždil jeden uprchlík druhého… Nic z toho nebyla pravda.
I když mě příběhy lidí žijících v táboře nesmírně zajímaly, nepřipadalo mi vůbec vhodné se jich vyptávat a nutit je, aby se vraceli k nejbolestivějším zážitkům svého života. V rozhovorech s nimi jsme mluvili o každodenních věcech a jejich plánech do budoucna. I tak mě ale některé odpovědi dojaly. Když jsem se zeptala Ahmeda, bývalého stavebního inženýra s perfektní angličtinou, do které země se chystá, odpověděl mi: „Na tom mi vůbec nezáleží, jen když budu někde, kde mi dají práci, abych se mohl konečně postarat sám o sebe.“ „If you have no friends or family waiting for you, every place is the same.“
Abyste si dokázali představit, jakým peklem si často uprchlíci před příchodem do Evropy prošli, přeložila jsem pro vás jeden z příběhů zveřejněných přímo na stránce RefugeeSupport.eu
„Sýrii jsem nikdy nechtěl opustit, ale neměl jsem na výběr. Byl jsem zatčen a mučen režimem po dobu šesti měsíců. Zdálo se, jako by to bylo 60 let. Každý den mě zavěsili hlavou dolů na několik hodin. Často jsem ztratil vědomí. Věznili mě v cele o velikosti 1×1 m. Celu jsem sdílel s dalšími dvěma muži. Museli jsme spát ve stoje, protože zde nebyl dostatek místa. Občas jsem si myslel, že už jsem mrtvý.
Když vás vyslýchají jste úplně nahý, do těla vám pouští zásahy elektrickým proudem. Vyslýchají vás v místnosti s dalšími lidmi, slyšíte je vřískat bolestí, vidíte je umírat.
Obviňovali mě z toho, že jsem Rebel, což nebyla pravda, v životě jsem nebojoval.
Když jsem se konečně dostal z vězení, našel jsem své město již z půlky rozbombardované. Byl tu nedostatek jídla, Milice tyto zdroje používali jako válečné zbraně. Při bombardování nakonec shořel i můj dům a mnoho mých přátel bylo zabito. Jednoho dne postřelili mou ženu. Byla těhotná, ale o miminko jsme přišli.
V této chvíli už nám nezbylo nic jiného než ze země odejít. Šli jsme pěšky až do Turecka. Jako následek mučení mám nevratně poškozená záda. Nesl jsem svého malého syna a pár nejcennějších věcí, kteréjsem unesl. Má žena sotva chodila, protože v noze měla stále ještě kulku ze střelného zranění. Přejeli jsme Turecko a pak konečně dorazili do uprchlického tábora v Řecku. Téhle trase se říká “cesta smrti”, mnoho lidídí ji vůbec nepřežije. Doufali jsme, že v Řecku jsme konečně v bezpečí. Po dvou dnech jsme dostali stan, který byl promáčený deštěm a plný vody. Byla nám obrovská zima, ale neměli jsme žádné suché oblečení. Můj syn bez ustání plakal a třásl se zimou. Nechápala, proč jsme museli opustit domov. Po pár dnech dostal velmi vysokou horečku. K dispozici nebyl žádný zdravotník ani sanitka a já neměl žádné peníze, abych mohl zaplatit jeho převoz do nemocnice. Nakonec jsem ho do nemocnice, vzdálené několik desítek kilometrů, sám odnesl.
Už několik let žijeme v kontejneru v uprchlickém táboře. Já jsem inženýr a má žena úspěšná svatební fotografka, pracovat ale nemůžeme, nyní jsme jen další čísla v systému. Nechci žít z humanitárních dávek, ale nemám na výběr. Na schůzku, kde budu moci požádat o azyl musím čekat až do prosince 2019. Cítím obrovskou hanbu, že nejsem schopný postarat se o svou rodinu. Cítím se bezmocný.
Své příbuzné jsem neviděl přes tři roky. Můj bratr je stále ještě vězněn režimem. Modlím se, aby byl stále naživu.
V Řecku pro nás není práce, nechci být závislí na příspěvcích. Chci pracovat, posunout se a zajistit důstojnou budoucnost pro mou ženu a syna. Jsme silní, zažili jsme bolest, jakou jen Syřané dokáží pochopit, naději však neztrácíme.“
Od počátku války jsem příběhů Syrských uprchlíků přečetla mnoho. I když je každý unikátní, ve výsledku jsou si všechny velmi podobné. Většina uprchlíků zažilo mučení, věznění, jejich rodná města včetně jejich domova srovnaná se zemí, ztrátu nejbližších… při cestě do Evropy pak museli fyzicky i psychicky překonat sami sebe. V průběhu pobytu v uprchlickém táboře většinou popisují obrovskou frustraci a ponížení z neschopnosti postarat se sami o sebe a svou rodinu. Pak jsou tu také příběhy těch, kteří cestu do Evropy bohužel vůbec nepřežili.
Pracovat s uprchlíky byla skvělá zkušenost. Do tábora jsem se každý den těšila, a nakonec mi bylo líto, že jsem přijela pouze na 14 dní. Pokud byste se rádi sami přihlásili jako dobrovolník, stačí se zaregistrovat na stránce refugeesupport.eu. Během několika dní se vám ozvou s podrobnostmi. RefugeeSupport můžete sledovat i na Instagramu, Facebooku nabo Twitteru.
Dobrovolníci jsou důležití ale vše, co Refugeesupport dělá, je plně závislé na charitativních příspěvcích dárců. Pokud se vás příběhy lidí žijících v táboře dotýkají a rádi byste přispěli alespoň finančně, můžete tak učinit prostřednictvím tohoto odkazu. Předem všem mockrát díky, pomůže jakákoliv částka.