VÝŠLAP NA MT. KILIMANJARO

Kilimanjaro je nejvyšší horou celé Afriky a nejvyšší samostojící horou na světě. Sahá až do výšky 5895 mnm a zdolat ho vám zabere mezi pěti až deseti dny. Během cesty na vrchol vás doprovází stále se měnící scenérie a dechberoucí výhledy jako nikde jinde na světě. Jedná se ale o fyzicky hodně náročný výšlap, který by se určitě neměl brát na lehkou váhu. Vysoká nadmořská výška nebo příliš rychle stoupání vám navíc může způsobit výškovou nemoc. Ta vzniká díky horšímu zásobování organismu kyslíkem vlivem poklesu tlaku vzduchu se vzrůstající nadmořskou výškou. Lehké příznaky jako bolest hlavy, závratě, ztížené dýchání, nechutenství nebo nespavost čekají skoro každého. Vážná verze ale způsobuje například zvracení, halucinace, slabost, bolest celého těla nebo dokonce ztrátu vědomí. Výšková nemoc si nevybírá a vůbec nezáleží na věku nebo vaší fyzické kondici. Pokud se vážné příznaky dostaví příliš brzo, není jiná možnost než se vrátit zpět. Pokud totiž výškovou nemoc ignorujete několik dní, může to skončit až smrtí.

O výstupu na Kilimanjaro jsem si poprvé přečetla přesně před dvěma lety na blogu timetofit. I když její popis celého zážitku zní dost hrůzostrašně, mě to neuvěřitelně nadchlo a rozhodla jsem se, že je to něco, co chci dokázat taky!

Až na vrchol Kilimanjara vede několik cest. Já si vybrala Machame – střední obtížnost, která je o něco strmější, zato ale s lepšími výhledy. Další výhodou Machame je, že se vracíte jinou cestou než jste se dostali na vrchol. Výšlap můžete protáhnout až na deset dní. S každým přidaným dnem si dáváte více času na aklimatizaci a odpočinek, a tak snižujete pravděpodobnost výskytu výškové nemoci a zvyšujete šanci na úspěšné dokončení treku. S každým dnem navíc, ale také výrazně stoupá cena celého výšlapu. Já si vybrala šestidenní variantu. Aby to bylo céle ještě zajímavější, rozhodla jsem se Kilimanjaro vylézt hned po Vánocích. Výstup na samotný vrchol byl naplánovaný na 1.1.2020.

Za celou tour se Skyhook Adventure jsem zaplatila 1900 USD (45 000 Kč). To se může zdát jako spoustu peněz. Jen 800 USD z této částky je ale poplatek vládě za povolení ke vstupu do Kilimanjaro národního parku. Dál cena zahrnuje jídlo a filtrovanou vodu na sedm dní, ubytovaní v kempech, kvalitní stany, karimatky a spacáky do extrémních teplot, ale hlavně platy pro celou crew průvodců a portýrů. Naše skupina čítala šest lidí. K tomu jsme měli tři průvodce a dalších 17 portýrů! Ti nesli všechno naše vybavení, stany, jídlo a dokonce i přenosný záchod (?!). My jsme měli jen menší batoh s jídlem, náhradním oblečením, třemi litry vody.

Dalších 130 USD (3000 Kč) jsem zaplatila za pronájem vybavení (trekkové hole, péřová bunda atd.) a 200 UDS (4500 Kč) jsem dohromady nechala jako dýška pro celou crew. Celkem tedy výšlap vyšel na 2230 USD ( 52 000 Kč).

Přípravy

Měsíc před Silvestrem jsem celou věc definitivně bookla, zaplatila a začla trénovat. Kromě každodenních dvou hodin jógy a posilování jsem obden přidala rychlou čtrnácti kilometrovou chůzi do nejbližší vesnice a zpět. Po měsíční Africké dietě v sirotčinci jsem už byla poměrně dost vyhublá a potřebovala jsem přibrat. Když se s vysokou nadmořskou výškou dostaví nechuť k jídlu nebo zvracení, je třeba mít dostatek tukových zásob, ze kterých může tělo brát energii, kdž už si jí nezvládne vzít z jídla. Každý den jsem tedy spořádala tolik misek fazolí a avokád, kolik se do mě jen vešlo.

Týden před mým plánovaným odjezdem se mi najednou udělalo hodně zle a během jednoho dne mi horečka vystoupla až k 39 C. Protože malárie má v prvním stádiu úplně stejně príznaky jako chřípka (vysoká teplota, bolest hlavy, celková slabost a únava, bolest kloubů, silný kašel) ještě ten den jsem se dojela otestovat. Test na malárii byl negativní. Zrovna začalo období dešťů a v noci už bylo poměrně chladno. Většina dětí nastydla, všem teklo z nosu a celý den mi kašlaly přímo do obličeje. Po několika týdnech jsem to tedy nevyhnutelně chytla taky. Poslední týden jsem strávila v posteli a snažila se co nejrychleji vyléčit. 27. prosince jsem vyrazila na dvacetidvou hodinovou cestu autobusem z jihu až na sever ke hranici s Keňou. Bohužel stále ještě nemocná. Rýma a silný kašel mi vydržely po celou dobu výšlapu.

První den – 10 km, 1743 – 3021 mnm

Hned na začátku jsme pořádně otestovali všechno nepromokavé vybavení a z Machame Gate jsme vyráželi za silného tropického lijáku. Průvodci navíc nasadili neuvěřitelně pomalé tempo a já měla neustále tendenci je předbíhat. Všichni ale dokola opakovali “pole pole”, což ve Swahilštině znamená “Pomalu”. Věděli, proč si máme šetřit síli. Po několika hodinách konečně přestalo pršet a my si mohli do syta vychutnat krásu deštného pralesa, kterým jsme pomalu vystoupali až do prvního kempu ve výšce 3021 mnm.

Když jsme dorazili na místo, náš kemp byl už kompletně přichystaný. Jako první mě překvapila již zmíněná přenosná toaleta. Kromě stanů na spaní jsme měli zvlášť ještě jídelní stan. Můj údiv pokračoval, když jsme uvnitř jídelního stanu našli stůl a šest židlí, na stole ubrus (?!) a na něm naservírované teplé jídlo. Večeře byla tříchodová – cuketová polévka, grilované kuře s hranolkami a salátem a čerstvý nakrájený ananas.

Druhý den – 6 km, 3021 – 3830 mnm

Probudili jsme se do nádherného slunečného rána. Snídaně byla každý den obrovská. Ovesná kaše, fazole, vajíčka, párky, francouzské tousty, palačinky, čerstvé ovoce… K tomu byl na výběr med, jahodový džem nebo burákové máslo a k pití káva, čaj nebo horká čokoláda. Neuvěřitelné, co dokázal náš kuchař vykouzlit na jednom plynovém vařiči.

Dnes nás čekal poměrně krátký, ale za to hodně strmý výšlap do výšky 3830 mnm. S přibývající nadmořskou výškou vzduch pomalu řídnul a s ním řídl i porost deštného pralesa, který se postupně přeměnil na kleč. Za námi se v dálce majestátně tyčila Mt. Meru.

Před večeří jsme se ještě vydali na dvouhodinový aklimatizační výšlap do 4000 mnm. Jako odměna na nás po návratu čekal dech beroucí západ slunce. Po chvíli se za námi rozestoupily mraky a my poprvé spatřili zasněženou špičku Kilimanjara. Zdála se pořád neuvěřitelně daleko.

Třetí den – 10 km, 3830 – 3972 mnm

Probudili nás první mrazy a nádherné výhledy na Mt. Meru skrz nadýchanou růžovou mlhu. V noci jsem naspala jen pár hodin. Nespavost je ale při pobytu ve vysokých nadmořských výškách běžná, a tak jsem se tím nijak nestresovala.

Vyrazili jsme ještě před šestou ráno a začali pomalu stoupat krajinou, kde byste už jen těžko hledali stromy. Skrz hustou mlhu jsme se brodili černým štěrkem k Lava Tower – jednomu z vrcholků Kilimanjara, který leží ve výšce 4600 mnm. Cestou jsem poprvé pocítila příznaky výškové nemoci. Ostrá bolest hlavy, závratě a pocit na zvracení. Ve výšce 4600 mnm jsme pobyli pouze hodinu na aklimatizaci a po obědě vyrazili do dalšího kempu. Tentokrát už naštěstí směrem dolů, a tak se mi brzy udělalo lépe. Podle horského pravidla “Walk high, sleep low” jsme na noc sestoupili zpět do 3972 mnm. Trochu otrava, když se celý den škrabete nahoru dolů a nakonec večer skončíte ve stejné nadmořské výšce, ve které jste ráno začínali.

Po večeři jsem na doporučení průvodce slupla ještě léky na ředění krve, které mi měli pomoct předejít výškové nemoci následující den. Kromě příjemného brnění prstů je dalším vedlejším účinkem také časté močení, a tak jsem se co hodinu budila a z vyhřátého spacáku musela chodit ven do mrazu čůrat. K ránu už opadla mlha, a tak když jsem vylezla ze stanu na svou v pořadí pátou čůrací vycházku, zůstala jsem jen v úžasu zírat na tu nádheru. Skrz černo černou tmu přede mnou svítil obrovský zasněžený vrchol Kilimanjara a nad ním, ta nejkrásnější noční obloha jakou jsem kdy v životě viděla. Od horizontu k horizontu nebe protínala fialovo bílá mléčná dráha topící se v záplavě jasných blikajících hvězd. Ve vteřině jsem zapomněla, že mi vlastně byla zima a chtělo se mi čůrat, zhasla jsem čelovku a jen jsem několik minut zírala v úžasu na tenhle nádherný zázrak přírody.

Čtvrtý den – 8 km, 3972 – 4642 mnm

Preventivní opatření zafungovala. Po probuzení jsem se cítila skvěle a plná energie. Konečně se mi vrátila i chuť k jídlu, a tak jsem se do zásoby naládovala výbornou snídaní. I když mě už dost bolely nohy a záda, dnešek pro mě zůstal nejlepším a nejzábavnějším dnem celého výšlapu. Začali jsme strmou a konečně trochu technicky náročnou Barranco Wall. Na její zdolání sice nejsou potřeba lana, ale i tak člověk musí poměrně dost přemýšlet, kam dává ruce a nohy, aby se vyškrabal až na vrchol, kde na nás čekaly jedny z nejkrásnějších výhledů celého treku. Přes nespočet říček a vodopádů jsme pak znovu sestoupili do údolí a nakonec vystoupali strmě vzhůru až do výšky 4642 mnm a posledního kempu před výstupem na samotný vrchol. Horní ret a špičku nosu jsem měla po celém dni posetou puchýřky od popálení sluncem. Chuť k jídlu mě znovu kompletně přešla a u večeře jsem do sebe nedostala ani sousto. Kromě nevolnosti a lehké bolesti hlavy jsem se ale cítila skvěle a už jsem se nemohla dočkat rána. Všichni jsme si navzájem popřáli šťastný Nový Rok, přiťukli si čajem a hned po západu slunce zamířili do svých stanů pro nezbytný odpočinek. Budíček byl naplánovaný už na půlnoc.

Pátý den – 14 km, 4642 – 5895 mnm

V noci jsem naspala jen něco málo přes hodinu. Stále jsem se zadýchaná budila s bolestí na plicích. I tak jsem ale o půlnoci ze stanu vystřelila čilá, napumpovaná adrenalinem a připravená na výšlap. Jediné, co jsem zvládla k snídani, byl hrneček čaje s třemi lžičkami cukru. Bylo 13 pod nulou a vítr místy až o rychlosti 30 km/h.

Na finální den výšlapu se k našim třem průvodcům přidali ještě další tři zkušenější portýři. Každý z nás měl tedy svého vlastního průvodce, který ho doprovázel v průběhu celé cesty. Ten Můj se jmenoval Jamal a jeho péči si nemůžu vynachválit. Byl vždy půl kroku předem mnou. Když jsem zastavila, v ten samý moment zastavil taky. Když zafoukal silný vítr, automaticky za sebe natáhl ruku, abych se ho mohla chytit a s pochopením o mě pečoval od začátku až do konce.

Po první hodině strmého stoupání tmou přišla ostrá bolest hlavy, za další půlhodinu první halucinace. Všude jsem viděla malinké blikající duhy, zem se mi vlnila pod nohama, kameny mi před očima měnili tvary, dokonce i Jamal začínal vypadat dost divně. Halucinacemi jsem se ale neznepokojovala. Věděla jsem, že to může přijít a měla jsem z nich spíše srandu. Jen ta vlnící se zem mi působila celkem velké problémy. Často jsem došlápla tam, kde totiž vůbec žádná nebyla, potácela jsem se jak opilá a každou chvíli padala na zem. Konečně začalo svítat a s přibývajícím světlem halucinace postupně mizely. I když mi už bylo hodně zle, dokázala jsem si stále vychutnat neskutečnou krásu východu slunce z takové nadmořské výšky. Dlouhatánský, postupně sílící, ostře oranžový pruh světla linoucí se z horizontu za špičkou Lava Tower v dálce před námi.

Ostrá bolest hlavy postupně sílila. Zdálo se mi, jako by mi někdo zavřel hlavu do svěráku a pomalu utahoval a zároveň se mi zevnitř hlavy skrz čelo snažil vytlačit oči z důlků. Točila se mi hlava a každou chvíli na mě šly mdloby. S velkým úsilím jsem do sebe natlačila myslityčku, kterou jsem vzápětí zas celou vyzvracela. Bolelo mě celé tělo. A když říkám celé, myslím každý sval a orgán v něm. Mozek, oči, uši, rty, jazyk, ramena, zápěstí, žebra, plíce, srdce, ledviny… Jak se zoufale snažily někde vyškrabat poslední zbytky kyslíku, jako by mi do nich někdo zapíchal tisíce jehel a ty pak s postupným stoupáním zabořoval stále hlouběji. Každý lok ledové vody byl jak kopačka do břicha. Začli mi mrznout špičky prstů u rukou a u nohou.

Můj mozek přestal zvládat koordinovat základní motorické funkce. Občas jsem zapomněla jít a jen zůstala stát na místě. Občas jsem zapomněla držet trekkové hole, a tak mi obě vypadly z rukou. Občas jsem zapomněla dýchat (?!) a všimla jsem si toho až po pár vteřinách, když jsem se začala dusit. Bolestí se mi zavíraly oči. Jakmile jsem je ale zavřela, začala jsem za chůze usínat a chladnout, a tak jsem si v hlavě dokola opakovala: “Walk, breathe, eyes open! Walk, breathe, eyes open!” a pomaličku postupovala vpřed.

Mým tempem to na vrchol bylo minimálně ještě dalších 5 hodin. 5 hodin neuvěřitelné bolesti, která se bude jen stupňovat. Na to jsem ale vůbec nemyslela. Ani jednou jsem se nepodívala nahoru, abych viděla, jaký strašný kopec mám ještě před sebou. Dívala jsem se před sebe. Soustředila jsem se jen na daný moment a vše co potřebuji udělat, abych byla zas o krůček blíže k cíli. Jedinkrát mě nenapadlo, že bych to vzdala. Než jsme vyrazili, hlavní průvodce nám řekl krásnou věc. “Když se vám bude zdát, že to už nemůžete vydržet, pamatujte si, že ta bolest je jen dočasná, ale ten zážitek a ta hrdost na to, co jste dokázali, s vámi zůstane až do konce života!”

Další vtipnou součástí mé dočasné retardace bylo, že jsem zapomněla mluvit anglicky. Na Jamala a všechny okolo jsem tedy mluvila pouze česky. Když jsem tedy vůbec zvládala mluvit. Většinou jsem jen vydávala jakési skřeky a pomocí posunků signalizovala, že potřebuji napít, zastavit, umřít atd.

Štěrk a sopečný prach se pomalu změnil v led a sníh, a tak mi Jamal na boty nandal železné násady na chůzi v takových podmínkách. Tomu, co jsem předváděla posledních 200 výškových metrů, se už ale ani nedalo říkat chůze. Jen jsem se pomalu kolíbala ze strany na stranu a při každém zhoupnutí se snažila nohu posunout alespoň o pár centimetrů vpřed. To se mi ale často vůbec nepovedlo, a tak jsem jen zůstala stát na místě.

Začala jsem silně kašlat a každý nádech bolel, jako by mi do plic někdo zabodnul nůž a dokola s ním otáčel. V jeden moment se mi zatmělo před očima, až jsem z toho spadla na zem. Když jsem se s velkou námahou postavila, zatočila se mi hlava a upadla jsem znovu. Bolest hlavy byla už tak silná, že jsem skoro neviděla, z očí mi vyhrkly slzy a já začala plakat. Tahle slabá chvilka ale netrvala příliš dlouho. Okamžitě mi došlo, že sedět tady a brečet mi rozhodně nepomůže a jestli chci, aby tahle hrozná bolest už konečně přešla, radši bych se měla pochlapit, zvednout se a pokračovat v chůzi. Jamal to viděl stejně, a tak mě zvedl ze země, vzal za ruku a společně jsme šli dál.

Po další hodině chůze se v dálce přede mnou konečně objevila ta žlutočerná cedule, kterou jsem do teď znala jen z fotek. Nával adrenalinu někde vyškrabal poslední zbytky energie a já byla schopná zrychlit, a nakonec dokonce i pár metrů doběhnout (!!!) až k ní! Bylo 9:30, 1. ledna 2020. Cesta z posledního kempu až na vrchol mi zabrala celých 8,5 hodiny. 8,5 hodiny nejhorší bolesti v mém životě.

Po chvíli dorazil další kluk z naší skupiny. Na vrcholku jsme byli jen my dva a naši průvodci. Začali jsme se smát, objímat se a gratulovat si (já stále ještě v češtině). Konečně jsem se pořádně rozhlédla. Celou dobu jsem si vůbec nevšimla, jakou nádheru mám okolo sebe. Obrovské ledovcové stěny, zářivě bílí sníh široko daleko a nad horizontem nadýchané bílé mraky.

Na vrcholku jsme nestrávili ani deset minut. Po vítězných fotkách s cedulí Jamal zavelel: “OK, now, let’s get you down as fast as possible.” Můj stav byl stále dost vážný, a tak žádné delší zdržování se v tak vysoké nadmořské výšce nebylo na místě. Nejlepším lékem na výškovou nemoc je co nejrychlejší sestup, a tak příznaky začaly postupně jako zázrakem odeznívat. Jako by někdo pomalu uvolňoval železný svěrák, ve kterém byla celou dobu zavřená moje hlava. Jako by postupně jednu po druhé vytahoval jehly zapíchané v mém těle. Neskutečná úleva. Ještě ale rozhodně nebylo vyhráno. Čekala mě dlouhá a strmá cesta dolů, neuvěřitelně náročná na, už tak velmi vyčerpané, nohy a kolena. Spoustě lidem už na cestu dolů nezbydou síly a portýři je musí snést na nosítkách. Několik takových mě po cestě míjelo. I když se mi nohy celé klepaly a každou chvíli jsem na štěrku uklouzla a několik metrů se kutálela dolů, až do kempu jsem hrdě došla po svých.

Z našeho týmu šesti lidí jsme nakonec opravdovou výškovou nemoc zažili jen dvě. Druhá slečna to ale vzdala cca 2 hodiny před cílem a dolů už musela na nosítkách.

V kempu se mi konečně po dvou dnech vrátila chuť k jídlu, a tak jsem spořádala, na co jsem přišla, vyčerpaná zaplula do stanu a usnula jak zabitá. Odpočinek ale netrval dlouho. Nespala jsem ani hodinu a už přišel budíček. Stále jsme totiž byli hodně vysoko a pro naši bezpečnost jsme se ještě před večeří museli vrátit zpět pod 4000. Krátký šlofíček a jídlo ale zafungovaly jako zázrak a já měla energie na rozdávání. Dolů jsem skákala z kamenu na kamen jakoby nic a tempem jsem skoro stačila i samotným portýrům. Čekala nás poslední večeře v kempu a zasloužený spánek.

Šestý den – 12 km, 3820 – 1635 mnm

Probudila jsem se bolavá, ale neskutečně šťastná a hrdá, že jsem to zvládla. Až teprv teď, mi to začínalo pomalu celé docházet a dostavila se opravdová euforie a radost. Nenechte se zmást. I když polovina článku v podstatě popisuje jen moje utrpení, tahle část ve skutečnosti trvala jen devět hodin z celkových šesti dnů a zbytek času jsem si celý výšlap neskutečně užívala a byla vděčná za to, že něco tak úžasného můžu vůbec zažívat. S odstupem jednoho dne, jsem byla nakonec vděčná i za tu bolest, která celou zkušenost vyšvihla zas na úplně jiný level.

Čekalo nás posledních 12 km z kopce deštným pralesem, pak zasloužené pivo, sprcha a nakonec večeře s oslavou. A že bylo co oslavovat!

Chystáte se vyšlápnout Kilimanjaro? 

Doporučení, která by se Vám mohla hodit.

Co s sebou?

1. Kvalitní, nepromokavé, lehké a vyšlápnuté trekkové boty. !!!

2. Trekkové hole

3. Alespoň dvě funkční trička, funkční tříčtvrťáky, trekkové kalhoty, slabší mikča, fleesová mikča, fleesový nákrčník

4. Termolegíny, termotričko

5. Nepromokavé kalhoty

6. Kvalitní poncho pláštěnka, pod kterou schováte i batoh. Při silném dešti vám totiž nepromokavý obal na batoh nepomůže. Do batohu naprší skrz nechráněná místa okolo zad a popruhů.

7. Teplejší bunda proti větru

8. Nepromokavá péřová bunda

9. Slabší funkční čepice, vlněná čepice, klobouk proti slunci

10. Slabší rukavice, nepromokavé lyžařské rukavice – doporučuji palčáky

11. Alespoň dvoje trekové ponožky, dvoje teplé vlněné ponožky

12. Kvalitní sluneční brýle a jedny náhradní

13. Pantofle do kempu na večer

14. Pohodlný větší batoh

15. Camel bag a lahev na náhradní vodu. Do národního parku vás s klasickou pet flaškou vůbec nepustí. V celé Tanzanii jsou navíc úplně zakázané jednorázové plastové tašky, které Vám zabaví hned při vstupu do země.

16. Opalovací krém faktor 50+ a silnou vrstvu obnovovat několikrát během dne.

17. Balzám na rty

18. Vlhčené ubrousky, antibakteriální gel, deodorant

19. Krém na suchou pokožku

20. Externí nabíječka, hodí se i solární nabíječka, sluchátka

21. Kvalitní čelovka

22. Fleesový spacák, jako další vrstvu uvnitř vašeho hlavního spacáku.

23. Hot water bottle !!! Tuhle záchranu s sebou vozím na všechny vysokohorské výšlapy a taky si vždy jako jediná nestěžuji, že mi byla v noci zima. Není nic horšího, než po večeři zalézat do vymrzlého spacáku a snažit se v něm usnout. Tahle gumová lahev naplněná horkou vodou vám ale spacák předem krásně vyhřeje. Navíc vydrží nahřátá až do rána, takže vás udrží v teploučku celou noc.

24. Handwarmers – pytlíčky, které se po zlomení nebo kontaktu se vzduchem samy zahřejí a vydrží horké několik hodin. Must have do rukavic na poslední den výšlapu.

25. Mueslityčinky, ořechy, čokolády, sušené ovoce – cokoliv, co vám rychle dodá energii. Můj all time favourite jsou burákové m&m’s. (V Rafiky supermarketu v Moshi mají nejlepší výběr a seženete tam i tyhle západní značky.)

26. Electrolyte tablety, které rozpustíte ve vodě

Jděte pomalu!

Stoupat se musí pomalinku už od začátku. Ti nejrychlejší z celé skupiny jsou často ti, co mají vážné příznaky výškové nemoci příliš brzo a výšlap pro ně tak končí.

Nepřehánějte to s oblečením!

Z kempu se často vyráží brzy ráno. Je strašná zima, a tak to svádí k tomu, na sebe navěsit, co člověk najde. Při chůzi do kopce se ale brzy zahřejete a přebytečné oblečení pak musíte nést na zádech celý den. Než vyjdete, tak by vám měla být vždycky trochu zima. Jediné části těla, které musí být v teple hned od začátku jsou ruce, chodidla a hlava. Nepromokavé pončo mějte neustále po ruce.

Choďte spát v tom, co budete mít druhý den na sobě. 

Není nic horšího než se ráno soukat do promrzlých ponožek, které jste nechali celou noc mimo spacák.

Hodně pijte!

Tohle zní na první pohled úplně logicky. Čím výše ale budete, tím více se budete přemlouvat, abyste si vody během dne vůbec lokli. Dostatek tekutin je ale nesmírně důležitý. Hustá dehydratovaná krev totiž pomaleji roznáší kyslík po těle. Snažte se do sebe tedy dostat co nejvíc vody už v kempu například ve formě několika hrnků horkého čaje.

Přeji hodně štěstí a pevnou vůli! Stojí to za to, slibuju!