VÁNOCE V AFRICE

Vánoce 2019 jsem poprvé strávila mimo Evropu. Tady v Africe si na výzdobu ulic moc nepotrpí, a tak mi dlouho vůbec nedocházelo, jak rychle se to blíží. Interiér sirotčince se ale začal proměňovat k nepoznání. Opravený nábytek, umytá okna, vydrhnuté zdi a konečně i výzdoba. Děti si opravdu vyhrály a co šlo ověsily papírovými řetězy, mašlemi a kusy pestrobarevné látky.

Vánoce jsou tu jedním z nejdůležitějších období v roce. Děti nemusí pár dní vůbec pracovat. Dostanou nové oblečení, se kterým si pak musí vystačit po zbytek roku. K jídlu mají i něco jiného než fazole s rýží. Není divu, že se stejně jako v Evropě těší už několik týdnů předem.

Tanzánie, jako bývalá Britská kolonie, používá anglické zásuvky, řídí se tu vlevo a Vánoce se slaví po anglicku až od 25. prosince. Pár dní před Vánoci do Mahanga dorazilo hlavní vedení Bez Mámy – Míša a Tomáš a další dvě dobrovolnice – Iva a Lucka. Český Štědrý Večer jsme tedy oslavili společně pivem, slivovicí a zpěvem koled.

25. ráno si děti smí konečně obléci nové oblečení, které společně s vrchní sestrou nakoupili před pár dny ve městě. Společně se pak vydají na první Vánoční mši. Děti si oblečení vybírají sami. Od hlavy k patě oblečení v padělcích značek jako Adidas, Burberry nebo Gucci vypadají tedy spíše, jak když jdou právě natačet videoklip pro lokální rapovou hvězdu, než jako na cestě do kostela.

Trochu zapršelo, a tak už pár dní nejde elektřina a vypadá to, že nepůjde celé Vánoce. Tady to ale nemůže nikoho rozhodit. Obrovská večeře pro 40 lidí se bez problémů uvaří na ohni, svítit si budeme baterkami a o hudbu se postarají starší děti bubnující na africké bubny. Navečer vypuklnou hlavní oslavy. Všichni v kruhu tančí do rytmu bubnů – děti, řeholní sestry, vychovatelé, dobrovolníci… Dokonce i naše stopadesáti kilová kuchařka Albertýna si uprostřed kruhu střihla twerkové sólo.

Konečně je čas večeře! V Africké společnosti panuje silná hirarchie. Standartně se jí postupně, od těch nejváženějších členů po ty nejméně důležité. V jídelně má navíc každá skupina svůj vlastní stůl, přidělený v závislosti na jejich postavení. (V některých afrických domácnostech jí jednotlivé skupiny dokonce v oddělených místnostech.) Dnes je ale všechno jinak! Servíruje se pro všechny stejně, z jednoho velkého stolu uprostřed jídelny. Děti si dokonce smí nandat dříve než dospělí.

K večeři je Pilaf – rýže plná nejrůznějšího koření, hranolky, vařený banán, salát ze zelí mrkve a rajčat, vařený hrášek, kuřecí a vepřové maso a nesmí chybět ani tradiční fazole. Každý si navíc může vybrat celou půllitrovku Koly, Spritu nebo Mirindy. Po večeři veselí pokračuje až do té dobry než vyčerpané děti nezačnou pomalu odpadávat a postupně usínat. Následujicí den probíhá hodně podobně. Tančí se, hrají se hry. Na návštěvě se tu vystřídají všichni sousedé a známí. Děti navíc dostanou dopisy od svých “adoptivních rodičů” z Čech a s pomocí dobrovolníků na ně odpoví. K večeři jsou zbytky z předešlého dne a další lahev sody.

Každé z dětí ode mě k Vánocům dostalo dárek, jedno z nich ale o něco lepší než ty ostatní. Ibrahim, zkráceně Abu, je jedno z dvojčat. Je mu 19 a právě dokončil střední školu. Má skvělou angličtinu i výsledky ve škole a od začátku mého pobytu v sirotčinci se mnou trávil asi nejvíce času. Když přišla řeč na to, co by chtěl dělat dál, svěřil se mi, že by si před sirotčincem rád otevřel vlastní obchod. Chybí mu ale peníze na to, aby mohl podnikání rozjet. Když jsem se zeptala, kolik peněz by potřeboval, vytáhl pečlivě propracovaný rozpočet. Výsledná částka byla 350 000 TZS, tedy cca 3500 Kč. Udělala jsem malý průzkum konkurence, což nezabralo moc času. U nás ve vesnici je jen jeden obchod a ten neprodává skoro nic a většinou v něm není ani prodavač. Prostor pro zlepšení je tedy obrovský. Několik místních mi potvrdilo, že nový obchod je podle nich skvělý nápad.

Abuva připravenost a odhodlání na mě také udělaly dojem, a tak jsem následující den k jeho velké radosti oznámila, že mu celkový rozpočet zvýším na 400 000 TZS, celý projekt ze svého zafinancuji a společně obchod rozjedeme. Aby ale chápal, že stejně jako v běžném životě, nemůže jen tak dostat peníze zadarmo, bezúročnou “půjčku” musí vrátit. Peníze nebude vracet mě, ale vedoucí Bez Mámy Míše, která pak peníze zpět použije na chod sirotčince. Ty samé čtyři tisíce tedy použiju dvakrát. Nejdříve s nimi pomůžu rozjet Ibrahimovo obchod a následně se za ně nakoupí vybavení a jídlo pro všechny ostatní děti v sirotčinci.

Do práce jsme se pustili prakticky okamžitě. Ještě ten den jsem dojeli pro cement a cihly na dodělání obchodu a prkna na výrobu stolu a polic. Nakoupili jsme potřebný sortiment a já začla Ibrahima intenzivně vzdělávat v řízení obchodu, ratailu a jednoduchých invsticích. S dětmi jsme navíc vyrobili promo letáčky, které pak roznesli po vesnici. Po týdnu každodenní práce, dva dny před vánoci, jsme otevřeli a do obchodu začli okamžitě proudit první zákazníci.

I když podmínky jsou tu drsné a po dvou měsících se už nemůžu dočkat horké sprchy, tak spokojená jako tady jsem se necítila už dlouho. Po Vánocích měla už má mise končit, žádné velké loučení se ale nekonalo. Slíbila jsem totiž dětem, že se za nimi po několika týdenní pauze zase vrátím.

O mých začátcích v Africe a dobrovolničení pro Bez Mámy si můžetě přečíst v mém předešlém článku. Pokud byste sami chtěli fungování sirotčince Bez Mámy podpořit, přispět můžete jednoduše prostřednictvím stránky www.bezmamy.cz.