Epizoda #2: Jak jsem uzdravila sama sebe z nádoru mozku a 4 základní kroky k sebeuzdravení těla i duše.

Minulá epizoda byla o tom, jak jsem došla až k mé diagnóze nádoru mozku. A dnes uslyšíte, jak jsem se od této diagnózy dostala až k úplnému uzdravení. A jaké jsou ty čtyři hlavní kroky k sebeuzdravení těla i duše.

 

 

Sledujte i s videem na YouTube

 

MEDITACI k dnešní epizodě najdete zde.

Prolaktinoma je jeden z mála nádorů, který se dá už úspěšně léčit jen léky. Říká se jim dopamin antagonists. Problém ale je, že tyto léky mají spoustu vedlejších nežádoucích účinků. Nemusí to tak být pro všechny. Jsou ženy, které je snáší v pohodě. Ale jsou i ženy, které tuto léčbu těmito léky nedokážou snést vůbec. Musí je vysadit a pak je možnost operace mozku, nebo když je ten nádor už příliš velký, tak chemoterapie.

Další problém těchto léků je, že ta léčba trvá dlouho. Můj doktor mi řekl, že předpokládá alespoň 3 roky, a poté se ta hladina léků postupně snižuje, až se jednou možná úplně vysadí. Pro spoustu žen ale toto vysazení znamená, že se ten nádor vrátí, a tak některé jsou na těch lécích dokonce celý život. Což i tak nezní úplně hrozně, je to obrovský zázrak, že něco takového se dá už léčit léky. Ale pro mě představa toho, že mě bude několik příštích let něco takového definovat, protože tyto léky se nesmí kombinovat s mnoha dalšími léky, byla děsivá.

Představila jsem si, že jsem tam člověk, co kdyby vyplňoval jestli má nějakou medikaci na předpis, že já tam budu vyplňovat tyto léky a pak zkoumat, jestli to, co se chystám vzít, je v pořádku, nebo jestli to nějak bude reagovat s těmi léky. Celkově pro mě představa toho, že budu příštích několik let oficiálně nemocná a budu na to brát nějaké léky, byla prostě hrozně zvláštní. A opravdu jsem se i bála těch vedlejších nežádoucích účinků, že budu mít tolik let něco, co mě bude ovlivňovat, jak psychicky, tak fyzicky, že to vlastně nebudu úplně já.

Já jsem dřív vždycky následovala hlavně vědu a lékaře a kdyby se jednalo o nějakou moji kamarádku a ona mi řekla, že je tady tahle možnost léčby, tak bych jí řekla, no jasně, nech si předepsat ty léky, vždyť je to super, ale najednou se jednalo o mě. Tato moje zkušenost, kdy jsem rok a půl hledala diagnózu a možná i během toho trochu ztratila důvěru v lékaře, najednou mi přišlo, že to nestačí, že jenom vyléčit něco léky není dost, že to není úplné vyléčení. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak je možné, že jsem ve svých 27 letech měla nádor mozku. Já se svým zdravým životním stylem, dělala jsem všechno, abych něčemu takovému zamezila a najednou to byla moje realita. A já najednou cítila, že tento zdravotní problém je možná mnohem hlubší než jenom ten samotný nádor, a že já se neuzdravím na všech rovinách, pokud se neuzdravím úplně.

U mé doktorky jsem se ujistila, že můj nádor roste pomalu, že mám několik měsíců na to, abych možná experimentovala, abych zkusila něco jiného, než začnu tu předepsanou léčbu. A tak jsem se ponořila do vědeckých studií, do knih, do příběhů ostatních lidí, kteří se vyléčili z mnohem horších, vážnějších nemocí, sami bez pomoci doktorů a zkoumala jsem, co tyto příběhy mají společné, co už nějaký vědecký výzkum třeba říká o tom, jak se dokážeme vyléčit sami.

První věc, na kterou jsem se zaměřila, bylo snížení chronického zánětu v těle. O chronickém zánětu, co to přesně je a co jsou všechny ty věci, které můžeme dělat, abychom ho snížili, bude celá následující epizoda. A tak teď jenom v rychlosti, co jsem dělala já. Zánět je vlastně aktivace našeho imunitního systému a sám o sobě zánět není nič špatného, je extrémně důležitý, proto abychom přežili, abychom byli zdraví. Ale chronický zánět je zánět, který je tam neustále. Je to vlastně neustálá lehká aktivace našeho imunitního systému a může to být tím, že se hodně stresujeme. To je asi nejčastější. Nesprávná strava, nedostatek spánku, toxické zánětlivé prostředí, a dost často je to všechno dohromady. Pokud je v našem těle chronický zánět, náš imunitní systém nemá prostor na to bojovat s něčím dalším. A tak jedna z věcí, na kterou jsem se zaměřila, bylo ho snížit.

Jedna z věcí, kterou jsem se rozhodla udělat, bylo prodat svou stávající firmu. Bylo to něco, co jsem měla v hlavě už strašně dlouho. Byl to takový balvan, který mi seděl na hrudi. Odhodlání k tomu pro mě bylo hrozně náročné, protože to byl úspěšný projekt, fungoval krásně. Já jsem do toho vložila obrovské množství energie a konečně to bylo tam, kde jsem si přála, aby to bylo. Jenom už jsem to bohužel, nebyla já, a ten projekt mě nereprezentoval. Neztotožňovala jsem se s tím, co jsme prodávali. A tahle diagnóza pro mě byla takový poslední push k tomu udělat tohle rozhodnutí a byla to jedna z věcí, která mi extrémně snížila právě hladinu stresu. Nechat to odejít, udělat to rozhodnutí, které mě tížilo už neskutečně dlouho.

Když jsem dostala tuto diagnózu, byla jsem zrovna v jogové akademii v Nepálu, kde jsem dělala svůj další jogový výcvik. A já jsem si nemohla přát lepší místo a lepší moment, protože to bylo neskutečně podporující prostředí, kde mě nikdo neodrazoval od mého rozhodnutí. Co jsme dělali celý den, bylo, že jsme začali ráno dechovými cvičeními, potom byla meditace, potom byla jóga, pak byla filozofie, zase jóga, meditace a spánek. K tomu jsme jedli veganskou stravu postavenou na principech ajurvédy a jógy, takže vyváženou, extrémně protizánětlivou stravu založenou hlavně na čerstvém ovoci a zelenině, vařené zelenině, fazolích, vlastně jen plant-based strava. Zaměřila jsem se na to, abych dobře spala, večer jsem meditovala před spaním. To, abych byla já v pohodě, bylo 100% mého zájmu v tu dobu. Trávila jsem hodně času v přírodě, ta akademie samotná je v nádherném zeleném prostředí, často jsem chodila sama na procházky do lesa, trávila jsem čas v tichu. Všechny tyto věci jsou protizánětlivé, snižují stres. Pobyt v přírodě, ticho, klid, tohle byla první věc, na kterou jsem se zaměřila.

Dále jsem na základě mých krevních testů a doporučení mé naturopatky zařadila i některé doplňky stravy. Byly to jenom vitamíny a minerály podle toho, co mi chybělo. Zaměřené na to, aby můj systém byl co nejvíce v pohodě, aby mu nic nechybělo. Nebrala jsem žádné zázračné doplňky stravy na zmenšení nádoru. O doplňcích stravy se budeme bavit v některé z dalších epizod, protože je to velice komplexní téma a nechci zde jen zmínit pár doplňků stravy, aby si někdo myslel, že to je to, co mě vyléčilo, a že to bude nejlepší i pro ně samotné. Je to velmi individuální.

Když jsem vyhledávala nejnovější pokroky v léčbě nádorů a rakoviny, narazila jsem na léčbu, která se nazývá imunoterapie. Naše vlastní tělo má všechny schopnosti k tomu, aby samo dokázalo zničit nádor. Děje se to neustále - v našem těle jsou stále nějaké karcinogenní buňky, které náš imunitní systém eliminuje, aniž bychom si toho všimli. Občas se však nádoru podaří doslova obalamutit náš imunitní systém tak, že ho imunitní buňky nerozpoznají, nebo kolem sebe vytvoří jakýsi štít, takže se k němu imunitní buňky nedostanou. Při imunoterapii vám odeberou vaše vlastní imunitní buňky a v laboratoři je „vycvičí“ tak, aby dokázaly nádor rozpoznat a zničit ho. Když jsem se o tom dočetla, říkala jsem si: „Jestli někdo dokáže vycvičit moje buňky, aby zabily můj nádor, tak to přece dokážu i já sama.“ Já jsem mozek, já jsem mysl, já vládnu všemu tomu v mém těle. Mohu přikázat svým vlastním buňkám, aby šly a zabily můj nádor. Každý den jsem si v meditaci představovala, jak s každým nádechem moje imunitní buňky jdou přímo do středu mého čela a s výdechem začínají propalovat díry do nádoru, zmenšovat ho a rozbíjet. Zpočátku to bylo hodně abstraktní, musela jsem si hodně vymýšlet. Po nějakém čase se to ale začalo stávat realistickým a přišlo mi, jako bych přímo cítila místo, kde to potřebuji.

Náš mozek nedokáže rozlišit mezi realitou a velmi realistickou představou. O tom mluví hodně doktor Joe Dispenza. Když mozek uvěří, že se něco opravdu stalo, začne tělo reagovat podle toho, co si myslí, že se stalo. Ať už je to představa nebo realita. Vizualizovala jsem si, jak všechny různé fytochemikálie ze zeleniny a ovoce, z luštěnin, putují přímo skrze můj oběhový systém na místo, kde jsou potřeba, a tam společně s imunitními buňkami ničí nádor a posilují imunitní buňky, aby dělaly svou práci.

I když to může znít jako pohádka, během jediného měsíce mi bylo mnohem lépe. Příznaky, které jsem měla, úplně zmizely. Vrátila se mi chuť na sex, zmizely úzkosti, bolesti, vrátila se mi energie a přestaly mi natékat nohy. Po tomto měsíci jsem strávila deset dní meditováním každý den deset až jedenáct hodin v naprostém tichu na meditačním retreatu v Nepálu. Na 10 denním kurzu meditace Vipassana. Je to něco, o čem můžu nahrát dvě nebo tři epizody, a určitě to bude některá z dalších epizod. Jedna věc, která se během Vipassany stala, bylo, že jsem ze sebe shodila obrovské množství zablokovaných emocí. Jednu třetinu retreatu jsem probrečela, vždy jsem začala meditovat, a to spustilo kaskádu emocí, pláče a hněvu. Cítila jsem, že ze mě odešlo něco, co tam bylo hodně dlouho. Meditace sama o sobě je extrémně protizánětlivá, protistresová a léčivá. Dělala jsem to deset dní v kuse, od rána do večera, v tichu. Říká se, že ticho léčí, a je to pravda. Po těchto deseti dnech retreatu jsem se cítila na tisíc procent lépe než za poslední dva roky, kdy jsem si nepamatovala, co to je cítit se opravdu dobře. Cítila jsem se jen nemocná, psychicky i fyzicky špatně. Tohle byl úplný obrat o 180 stupňů a přišlo mi, že jsem se asi nikdy necítila tak dobře.

O tom, že jsem nemocná, jsem nikomu neřekla. Jednak proto, že jsem nechtěla poslouchat, byť od srdce myšlené, ale často nevyžádané rady, jak bych měla svůj problém řešit. A taky jsem nechtěla, tím že o tom budu pořád s někým mluvit, tu nemoc posilovat a víc a víc se s ní identifikovat, posilovat ji tím, že jí budu dávat váhu. Nechtěla jsem tím zatěžovat své okolí a poslouchat, jak se o mě ostatní strachují. Rozhodla jsem se nepřijmout nemoc jako součást své identity. Brala jsem to jen jako cestu, jako zastávku na chvíli, a moje identita je být zdravá. Nemoc není něco, co mě definuje.

A tak i přesto, že jsem zjistila tuto diagnózu, jsem se rozhodla jít na skoro dvoutýdenní výšlap do základního tábora Mount Everestu. I když jsem se tam šetřila mnohem víc a dávala jsem na sebe pozor mnohem víc, než bych normálně dávala, což beru jako pokrok - něco, co mě tato nemoc naučila, co jsem měla dělat už dávno, a ne až teď. Přesto jsem to nechtěla zrušit kvůli diagnóze. Těšila jsem se na to několik let, plánovala to dlouho a nechtěla jsem to zrušit, i když jsem věděla, že je tam vážný problém, který bych měla řešit. Cítila jsem se dobře a nechtěla jsem, aby mě nemoc omezovala.

Když jsem se začala cítit tak skvěle a všechny příznaky odezněly, chtěla jsem před odjezdem z Nepálu udělat další magnetickou rezonanci, abych si mohla potvrdit svůj pocit. Jeden důvod byl i ten, že jsem si všechny testy a rezonance zatím platila sama. Nechtěla jsem čekat, než se vrátím do Evropy, kde by bylo vyšetření mnohem dražší. Samozřejmě chápu, že by mi běžná doktorka nenapsala doporučení, kdybych jí řekla, že jsem dva měsíce meditovala v Himalájích a myslím si, že se nádor zmenšil. Ale cítila jsem, že tam bude něco vidět. Zeptala jsem se i své naturopatky, co si o tom myslí, a ona mi řekla, že i kdybych začala léčbu léky, po dvou měsících by byla šance na viditelnou změnu skoro nulová. I přesto jsem se na magnetickou rezonanci objednala. A od prvního vyšetření do dalšího, což bylo přibližně dva a půl měsíce, se můj nádor zmenšil o 11 %. To pro mě bylo potvrzením, že to, co dělám, funguje. Cesta nebyla vždy jen vzhůru, měla jsem i propady, kdy jsem se cítila špatně a potřebovala jsem na začátku tu naději, ten důkaz, že to, co dělám, je správné a nevzdávat to.

Po pár měsících jsem změnila meditaci, kterou jsem dělala každý den. Už jsem si vůbec nechtěla představovat, že tam ten nádor je, a věřila jsem, že po tolika instrukcích mému vlastnímu tělu, mému imunitnímu systému už všichni vědí, že tady máme tumor a že je potřeba na tom pracovat. Nebylo potřeba to pořád připomínat. Na druhou stranu jsem nechtěla ve vizualizacích vidět, že tam ten tumor je, protože jsem si chtěla představovat, že tam vůbec není, že úplně zmizel. A tak jsem tuto vizualizaci opustila a místo toho jsem si začala představovat ten finální okamžik. Ten okamžik, kdy budu mít za sebou ten poslední sken, poslední magnetickou rezonanci, a tým v klinice mi přinese obálku. Já ji otevřu a na tom papíře bude napsáno, že už tam není vůbec žádný tumor, že je to úplně čisté a že jsem úplně zdravá. Tento moment jsem si představovala tak živě, že jsem často sama sebe přivedla k slzám. Rozbrečela jsem se štěstím, že jsem uzdravila sama sebe. Opravdu jsem to cítila, slyšela a viděla přesně, jako kdybych byla tam v té situaci. Viděla jsem lidi kolem sebe, jak jsou šťastní, a jak jsem já sama na sebe hrdá, nadšená a šťastná. Zažívala jsem ten moment, jako by se už opravdu dělal.

Ale zároveň jsem cítila, že jenom tato vizualizace a změna životního stylu, aby se minimalizoval zánět v těle, nestačí a že je potřeba jít hlouběji, k samotné příčině. Během mého hledání jsem objevila spoustu studií a knih, které se právě zabývají spojením mezi fyzickými a psychickými nemocemi a nějakým traumatem z dřívějšího života, zablokovanými emocemi nebo celkovou neschopností se s těmi nemocemi vypořádat. Často traumata z dětství nebo dospívání vedou k nějakým dysfunkčním vzorcům chování, které pak neustále opakujeme. Může to být například zablokovávání a odpírání si negativních emocí. A to je postupem času tak nesnesitelná věc pro naše tělo, že to nakonec vede až k nějaké fyzické nebo psychické nemoci. Úžasné knihy na toto téma napsal Gabor Maté. A odkrývat tyto dysfunkční vzorce chování, odblokovávat různé zablokované emoce a učit se prožívat emoce tak, jak mám, to byl komplexní a zdlouhavý proces. Vystačilo by to zase na několik různých epizod a ty epizody budou v budoucnu. Ale teď jen v rychlosti. Patří tam určitě meditace, jak moje každodenní meditace, tak i ty desetidenní retreaty vipassany, které jsem zmínila předtím. Patří tam meditace na uzdravení našeho vnitřního dítěte, na kterou jsem reagovala nesmírně silně, a na kterou reagují většinou poměrně silně všichni, když ji třeba učím na mých retreatech. To ukazuje, že to vnitřní dítě máme skoro každý nějak zraněné a nevyléčené, a je potřeba se tím zabývat. Patří tam určitě dechová cvičení, přes která se dokážeme dostat do stavu, kdy znovu prožíváme nějaké trauma a odblokujeme nějakou emoci. Další terapie, jako třeba konstelace, ať už pro mě samotnou nebo rodinné konstelace ve skupině. Je toho spoustu a postupně se tomuto podcastu budeme věnovat každé z těchto oblastí jednotlivě, protože si zaslouží mnoho detailů a slov.

Pro mě osobně asi nejdůležitějším bodem ze všech byla změna mého nastavení, byla změna víry v to, že jsem začala opravdu věřit, že já sama dokážu vyléčit sama sebe, že dokážu cokoliv, že mám odpovědnost za své vlastní zdraví. A taky změna mého pohledu na samotnou nemoc, změna mého vztahu k té nemoci. Protože na začátku jsem to samozřejmě viděla jako něco strašného, jako nějaký trest, a postavila jsem se do role oběti, proč já a proč se tohle stalo zrovna mně. To prostě není fér. Ale postupem času, jak jsem začala měnit svůj život na základě této diagnózy a jak jsem začala odkrývat všechny ty věci ze svého života a zbavovat se těch omezujících přesvědčení o sobě a o světě, začala jsem najednou svůj život vidět jako něco nekonečného a obrovského. Celkově, když porovnám, jak jsem žila předtím a jak jsem začala žít teď, jak se změnilo každodenní prožívání mého života, jak si neskutečně víc užívám všeho, co dělám, začala jsem tu nemoc vidět jako obrovský dar, jako učitele, jako něco, co mi přišlo do života, aby mi ho vylepšilo, ne aby mi ho zničilo. Jako učitele, který mě měl naučit, jak se vypořádat s emocemi, naučit mě, že některá přesvědčení, co jsem měla o sobě, o tom, jak funguje život a svět, jsou omezující, že omezují mě i lidi kolem mě, že jsou mylná a že ani nejsou moje, a že je můžu nechat odejít a pak bude život najednou tisíckrát lepší. Učitele, co mě naučil milovat své vlastní tělo, propojit se sama se sebou, učitele, který vlastně změnil můj celý život k lepšímu. A tahle cesta učení trvala necelý rok a já jsem věděla, že dokud nepochopím všechno, co jsem měla a nenaučím se všechno, co mě tahle nemoc přišla naučit, že 100% nezmizí. A byla jsem s tím úplně v pohodě, nechávala jsem tomu volný průběh a nemoc jsem občas oslovila a říkala jí, že děkuji, že přišla, že dokud se nenaučím všechno, co mám, může zůstat, a až to všechno pochopím, ať prosím, odejde.

Postupně jsem pak samozřejmě řekla svým rodičům o té nemoci i nejbližším přátelům. Když jsme občas byli v kontaktu, ptali se mě, jestli jsem měla nějaký další sken, jestli vím, jak se to vyvíjí, a já jsem tehdy říkala, že jsem neměla další magnetickou rezonanci, a že ještě necítím, že je ten správný moment, že to ještě není ready. A najednou jsme byli v Brazílii, bylo to pár dní před karnevalem, probudila jsem se a řekla jsem Vitoriovi: „Já si myslím, že bychom měli objednat tu magnetickou rezonanci.“ On na mě koukal a ptal se: „Jo, myslíš, že už?“ A já říkám: „Jo, jo, myslím, že teď je ten správný moment.“ Ani nevím, jak to popsat, ale prostě jsem se probudila s jistotou, že jsem zdravá. Než jsem dostala termín té rezonance a než přišly výsledky, samozřejmě to trvalo nějakou dobu, přibližně 14 dní, ale já jsem vůbec nebyla ve stresu, vůbec jsem se nebála, jak to vyjde. Už jsem věděla předem, že to bude dobré. Když jsem přijela na tu kliniku, bylo to úplně přesně, jak jsem si to vizualizovala. Seděla jsem tam, najednou přišla sestřička, dala mi obálku, já jsem vyndala papír z obálky, podívala se na ten papír a tam bylo napsáno, že ten nádor je úplně pryč, že jsem úplně zdravá, že nenašli vůbec nic. A já jsem se rozbrečela úplně stejně, jako už jsem se rozbrečela tisíckrát. Bylo to hrozně krásné, protože už jsem to prožila tolikrát předem a teď jsem to zažívala doopravdy. Zavolala jsem Vitoriovi, měl úplně stejnou reakci jako v mých představách. Byla jsem vyléčená, bylo to pryč.

 

Na své vlastní cestě k sebeuzdravení jsem identifikovala čtyři základní kroky, které věřím, že vedou k sebeuzdravení těla i duše. Prvním krokem je snížení chronického zánětu. Druhým je vizualizace svého uzdravení a využívání své mysli. Třetím je uvolnění zablokovaných emocí a uzdravení traumat. Čtvrtým je neochvějná víra v to, že se dokážete uzdravit sami a že to, co se děje, se neděje vám, ale pro vás. Každá z těchto kategorií skrývá mnoho podrobností, ale dá se říct, že uzdravení musí probíhat na úrovni těla, mysli, emocí a duše. A právě to je to, čemu se v tomto podcastu budeme společně epizodu po epizodě věnovat. 

 

Svůj vlastní příběh jsem se rozhodla sdílet, protože věřím, že může někomu pomoci. Ať už někomu, kdo se nachází ve fázi hledání diagnózy, cítí se nevyslyšený a neví, na koho se obrátit. Aby věděl, že to nemá vzdávat, že má poslouchat svou vlastní intuici a převzít zodpovědnost za své vlastní zdraví, hledat odpovědi a řešení. Pro ty, co už možná diagnózu mají a cítí se bezradní a ztracení v boji s nemocí, aby pochopili, že to nemusí být vyloženě boj, ale spíše cesta a že nemoc nemusí být nepřítel, ale průvodce, učitel, něco, co vás provede k životu, o kterém jste neměli ani potuchy, že může být váš. Abyste se jednou mohli ohlédnout zpět na svou diagnózu a říci: „Tohle byla ta nejlepší věc, jaká se mi kdy stala, protože jen díky tomu se ze mě mohl stát člověk, jakým jsem dnes.“ 

 

Takže jestli máte někoho, komu si myslíte, že by tato epizoda mohla pomoci, budu nesmírně vděčná, pokud ji budete sdílet, ať už s konkrétní osobou, nebo u sebe na sociálních sítích. Podcast teprve začínám a moc mi pomůže, pokud mi pomůžete ho dostat mezi více lidí. Za každé sdílení budu nesmírně vděčná. A taky mi prosím napište, jestli jste zažili něco podobného, jestli máte nějakou podobnou zkušenost. Já samozřejmě s vaším svolením budu ráda další osobní příběhy v budoucnu sdílet zde v podcastu. Slyšet, že v tom člověk není sám, je vždycky příjemné.

 

A abych vám na vaší vlastní cestě k sebeuzdravení trochu pomohla, ke každé epizodě vyjde vždy i krátká meditace, vizualizace, hypnóza nebo dechové cvičení, které bude navazovat na téma dané epizody. Tu dnešní najdete ZDE. Jak jsem na začátku zmínila, prvním krokem k sebeuzdravení je snížení hladiny zánětu. A tím úplně největším zánětlivým stresorem je právě chronický stres. Dnešní krátká vizualizace, meditace a dechové cvičení bude taková nouzová antistresová dvouminutovka. Krátká nahrávka, kterou můžete poslouchat každé ráno, každý večer před spaním, nebo kdykoliv, kdy se budete cítit, že je toho na vás moc, že se nemůžete nadechnout, že si potřebujete na chvíli dát pauzu. Tyto dvě minuty vám přesně dají to, co potřebujete v tu chvíli. Tato krátká meditace nás také krásně připraví na ty delší meditace, vizualizace a dechová cvičení, která budou následovat v příštích epizodách. Tak užijte si tuto krátkou meditaci a moc vám děkuji, že jste tuto epizodu doposlouchali až do konce. Dejte mi prosím vědět, jak se vám líbila, ať už v komentářích nebo v osobní zprávě třeba na Instagramu. Těším se na vás při příštím dílu. Mějte krásný zbytek dne.