Věříte na bakterie? Omezenost vědy a proč je důležité mít otevřenou mysl.

Dnes si na příkladu z historie a ukážeme, že věda nemůže nikdy vědět úplně všechno a proč je tak důležité mít otevřenou mysl.

Ahoj, jmenuji se Karolina a vítám vás u svého podcastu Heal Yourself. V tomto podcastu se s vámi podělím o svou osobní cestu za uzdravením a o zkušenosti, které jsem získala jako průvodkyně při pomoci ostatním uzdravit své tělo a duši. A doufám, že vám tyto poznatky dodají sílu vydat se na vlastní cestu k sebeuzdravení.

Dnes vám na příkladu z historie ukážu, že věda nikdy nemůže vědět všechno a proč je tak důležité zachovat si otevřenou mysl. Začnu příběhem Ignáce Semmelweise, maďarského lékaře, který žil v první polovině 19. století. Je to sice teprve 200 let, ale příběh, který vám budu vyprávět, opravdu zní, jako by pocházel ze středověku.

V té době umíralo při porodu asi 20 % všech matek na záhadnou nemoc zvanou horečka u porodu. Doktor Semmelweis se rozhodl zjistit, proč tolik žen umírá. Po pozorování podmínek na porodním sále přišel na myšlenku, že lékaři, kteří před příchodem na porodní sál trávili čas pitváním mrtvých těl, museli na svých rukou do porodnice přinést jakési neviditelné organismy, čímž rodičky nakazili a způsobili jejich smrt.

A tak přišel s opravdu, v té době, šíleným návrhem, že by si lékaři po práci s mrtvými těly měli umýt ruce, než půjdou rodit děti. Po zavedení tohoto pravidla v jedné nemocnici kleslo procento novopečených matek umírajících na porodní horečku z 20 % na pouhé 1 %. Pro doktora Ignaze to byl důkaz, že jeho nápad byl správný a že by si všichni lékaři měli mýt ruce.

Ale jak už jsem řekl, v té době to byl opravdu bláznivý nápad. Když tuto myšlenku prezentoval, nebyla přijata vlídně. Tehdejší vědecká komunita jeho myšlenku vlastně zcela zavrhla, protože - co je to za nesmysl! Jak by něco neviditelného, něco, co nemůžeme ani vidět, ani se toho dotknout, mohlo být zodpovědné za zabíjení lidí? To je přece úplně šílené!

V té době jsme samozřejmě neměli technologii, která by umožnila bakterie a mikroorganismy vidět. Věda tedy takovou představu nepřijala, protože ji nebylo možné změřit ani prokázat přímým pozorováním. Výsledkem bylo, že si lékaři nezačali mýt ruce a tisíce žen umíraly dál, až zhruba o 100 let později jsme konečně vynalezli technologii, která umožňuje zkoumat věci, které pouhým okem nevidíme. Poté se ukázalo, že doktor Ignaz měl pravdu.

Když se na tento příběh podíváme z dnešního pohledu, se všemi našimi znalostmi a vědomostmi o bakteriích, mohli bychom se divit, jak mohli být tak neznalí a odmítnout něco tak jasného. Dnes si myjeme ruce několikrát denně, natož před porodem! Je to dnes tak dobře přijímané, že o tom ani nemusíme přemýšlet. Tento příběh však krásně ukazuje, jak má věda v každém okamžiku své historie - včetně dneška - svá omezení.

Je důležité zůstat kritický, protože mnoho domnělých tvrzení může věda vyvrátit. Ale u jiných věcí, které vyvráceny nejsou, ale zároveň je nelze dokázat, bychom měli zachovat otevřenou mysl. Jinak bychom se mohli chovat jako ti, kteří nevěřili v mytí rukou, protože jak by mohly neviditelné organismy, které pro ně a pro vědu neexistovaly, způsobit nějakou škodu?

Jsem velmi racionální člověk. Po většinu svého života jsem přijímal a sledoval pouze jevy, které byly vědecky prokázané. Dokonce i v józe a meditaci jsem učil jen to, co už bylo vědecky prokázáno. Věci jako prána a čakry mi připadaly jako pohádky, protože pro ně neexistoval žádný vědecký důkaz, takže jsem je považoval za nesmysl.

Poprvé mi někdo tento pohled na svět zpochybnil, když jsem se setkal se svým mistrem, Guruji. Viděl, že jsem velmi racionální a že mnohé z věcí, které nás učil, jsem nebral vážně, protože nebyly založeny na vědě. Neustále jsem si kladl otázky - jak je to možné? Kde je pro to vědecký důkaz? Jak to funguje v běžném životě?

Jednoho dne se mě zeptal: „Věříš ve vesmír, že je nekonečný a tak obrovský, že možná nikdy nebudeme schopni spatřit celou jeho škálu?“ „Ano,“ odpověděla jsem.

Odpověděla jsem: „Ano, samozřejmě,“ protože tuto myšlenku věda přijímá. Kdyby existoval konec, muselo by být něco za ním a pak něco za tím koncem, takže vesmír musí být nekonečný. I když je pro nás nemožné nekonečno plně pochopit, věda ho přijímá, takže jsem ho přijal i já.

Pak se zeptal: „Když věříš, že něco může být tak obrovské, že možná nikdy nevyvineme technologii, abychom to celé viděli, proč je pro tebe nemožné věřit, že něco může být tak maličké, že jsme ještě nevyvinuli technologii, abychom to viděli, i když to stále existuje?“ „Ano,“ odpověděla jsem.

V tomto případě měl na mysli pránu - životní sílu ve vašem těle, energii, která udržuje život. V čínské medicíně se jí říká čchi. Prána je ve skutečnosti základem jógy, čínské medicíny a ájurvédy. Moderní věda pránu přehlíží, protože ji nikdo nikdy neviděl. Podle jógy ji nikdo nikdy neviděl, protože částice prány jsou mnohem menší než atomy - tak malé, že jsme ještě nevyvinuli technologii, která by je umožnila pozorovat.

Tato otázka mě poprvé přiměla zamyslet se nad tím, jestli se náhodou neomezuji ve vidění pravdy a celku existence tím, že mám hlavu zaseknutou v této „vědecké škatulce“. Existuje pro to dokonce termín - „vědecká slepota“ - což znamená, že přes všechnu vědu nevidíte dál.

Okamžik, kdy jsem byla skutečně nucen otevřít svou mysl a opustit tuto strnulost, nastal, když mi byla diagnostikována moje nemoc. Rozhodl jsem se řídit svou intuicí, což bylo v té době něco, co jsem neznal. Ale z nějakého důvodu byl v tu chvíli její hlas silnější než moje racionální mysl. Rozhodla jsem se, že se nebudu řídit radami lékařů, a snažila jsem se najít uzdravení sama v sobě.

Neměla jsem na výběr, protože neexistovala žádná vědecká studie, která by dokázala, že když budu několik měsíců meditovat a představovat si, jak se můj nádor zmenšuje, skutečně se zmenší. Takovou studii jsem samozřejmě nenašel. Ale zároveň jsem stále četl vědecké studie a i v nich jsem našel věci, které by mohly tuto myšlenku podpořit - ne přímo dokázat, ale poskytnout mi dostatečný základ pro to, abych věřil, že by to mohlo fungovat.

Věřím, že skutečná síla nespočívá v tom, že bychom byli extrémní a říkali: „Západní medicína je celá špatná, musíme se vrátit k prastarým praktikám,“ ale spíše v tom, že kombinujeme obojí. Nebýt moderní vědy a medicíny, pravděpodobně bych už byl mrtvý - a to několikanásobně. A pravděpodobně by zemřeli i mnozí z vás, kteří mě posloucháte. Například používání antibiotik je zázrak. Pomohla mi už nesčetněkrát a působí tak rychle! Když například dostanu zánět ucha, nesedím a nemedituji nad ním v naději, že moje tělo bakterie zabije. Zajdu k lékaři, nechám si předepsat antibiotika a za pár dní je infekce pryč.

Ale zároveň nenechávám všechno na medicíně. Přebírám odpovědnost za své zdraví a chápu, že jsou věci, které mohu udělat sám. Existují nástroje v mém vlastním těle, způsoby, jak mohu podpořit své vlastní léčebné mechanismy tím, že jim poskytnu správné prostředí.

Existují starobylé lékařské systémy, jako je jóga, ájurvéda a čínská medicína, které nemají pevné vědecké důkazy pro vše, co zastávají, ale jsou prověřeny tisíciletími. Z těchto praktik mají prospěch miliony lidí. Věřím tedy, že využívám vše, co mám k dispozici - západní medicínu, starověké praktiky i své vlastní tělo a mysl.

Jak jsem se již zmínila, proudění energie neboli životní síly je ústředním prvkem mnoha starověkých praktik. V čínské medicíně jsou akupunktura a akupresura založeny na toku čchi v meridiánech. V józe proudí prána skrze nádí. Abychom vám pomohli naučit se usměrňovat tok energie prány ve vlastním těle, bude dnešním cvičením pránájáma. Není to práce s dechem, jak se mnozí domnívají, ale spíše usměrňování a vedení toku prány v našem systému.

Přejděte na popis dnešního dílu a poslechněte si toto krásné, uvolňující cvičení pránájámy, které vám pomůže zbavit se stresu a odblokovat jakékoli napětí nebo blokády ve vašem energetickém systému.

Dnešní díl zakončím citátem z knihy Molekuly emocí od úžasné doktorky Candace Pertové, která jako první vědkyně dokázala, že emoce nejsou jen mentální konstrukt, ale skutečné fyziologické jevy ovlivňující každou část našeho těla. Ve své knize říká: „Pokud něco nemůžeme změřit, věda nepřipustí, že to existuje, a proto se věda odmítá zabývat takovými ne-věcmi, jako jsou emoce, mysl, duše a duch.“

Moc vám děkuji, že jste tu dnes byli se mnou. Tento díl se mi opravdu líbil. Doufám, že se vám také líbil. Pokud vám připadal, zábavný, poučný nebo jakkoli zajímavý, budu vám opravdu, ale opravdu vděčná, když se o něj podělíte veřejně nebo s někým, pro koho víte, že by mohl být užitečný. Moc by mi to pomohlo. Děkuji za všechny vaše reakce a zprávy. Vážím si každého z nich. Jste úžasní. Děkuji vám za veškerou podporu.

Přeji vám krásný zbytek dne a moc se těším, že se zase brzy uvidíme. Opatrujte se a hodně lásky!